Článek
„Sloužíš-li, nechceš přece pořád sedět na kozlíku. Snaž se proto vždycky sedět v kočáře,“ říkával otec Jaroslava Marvana. A ten si jeho radu vzal k srdci. Jeho herecké mistrovství nemůže zpochybnit nikdo. Byl ve své profesi naprosto dokonalý. Už z dětství si ale nesl stigma, kterého ho pravděpodobně ovlivnilo i v dalším životě. Jeho starší bratr byl totiž geniálním dítětem a šlo mu vše, na co sáhl. Jaroslav Marvan tak žil v jeho stínu, bratr mu byl neustále předhazován jako příklad.
První světová válka ale přinesla do rodiny Marvanových obrovskou bolest. Josef narukoval, brzy se naučil německy a stal se důstojníkem. Jenže padl v Srbsku a rodiče se s jeho odchodem nikdy nesmířili. A Jaroslav stál před úkolem mrtvého bratra nahradit. Stal se nadšeným ochotníkem a i když se napřed nedostal k pořádné roli, téměř všechny texty uměl nazpaměť a v hospodě pak dělal kamarádům představení.
Velmi hbitě převlékal kabáty
První velkou šanci dostal v představení Naši furianti, když jeden z herců onemocněl. Povedlo se mu to, přesto dál pokračoval v dráze poštovního úředníka, za prací dokonce odešel do Užhorodu. Když se pak vrátil do Prahy, hrál stále víc. A dráha úředníka byla ta tam. Dostal se do divadla Vlasty Buriana, který si mladšího kolegu velmi oblíbil. Král komiků dobře věděl, že se v podstatě nemusí učit texty, protože Marvan mu bude brilantně nahrávat. Když ale přišel mluvený film, z Marvana se stala opravdová hvězda. Točil i patnáct snímků za rok, což velmi zkomplikovalo jeho vztahy s Burianem. Bylo stále jasnější, že tihle dva nemohou být na jevišti vedle sebe.
Marvan tedy odešel do Vinohradského divadla a z někdejších přátel se stali soupeři. A Marvan neměl problém na Buriana „zapomenout“. Když byl Burian po válce obviněn z kolaborace s nacisty, Marvan se ho nezastal. Jako mnohokrát předtím i potom dělal, že se ho to netýká. Navíc právě on dával hojně rozhovory nacistickým médiím a rozhodně to nebylo tak, že by režim veřejně odmítal. Zkrátka se přizpůsobil situaci.
Stejně to udělal i po druhé světové válce a nástupu komunistů. Jako jeden z mála prvorepublikových velikánů se stal populární i pro socialistické režiséry. Opět šel z role do role. I proto zvládl za svou kariéru natočit 212 filmů a 40 televizních inscenací. V padesátých letech se pak dočkal vysněného angažmá v Národním divadle.
Nenávist k milence i nemanželské dceři
Marvan se úzkostlivě snažil vyhýbat skandálům, budoval si image muže, který se nikdy do ničeho nezaplete. Ovšem ne vždy to vycházelo. Přesto, že byl od roku 1927 ženatý se svou Márinkou, tak spolu nikdy neměli děti. A Marvan zřejmě po potomkovi toužil natolik, že se pár let před šedesátkou zamiloval do mnohem mladší kolegyně Aleny Jančaříkové. Manželka mu poměr tolerovala do té doby, než vyplulo na povrch, že nová posila Národního divadla otěhotněla. Herci se narodila dcera Alena, které dal své příjmení.
Marvanova manželka ale nenáviděla jak jeho milenku, tak i dceru. Svědčí o tom skutečnost, že když Jančaříková zemřela, když byl holčičce necelý rok, tak nikdy nepřipustila, aby si ji vzali k sobě. Když Marvan 21. května 1974 zemřel, dokonce se ztratila jeho závěť. Alena měla získat značnou část jeho dědictví, ovšem dokument se nenašel, a tak ostrouhala a majetek připadl jeho manželce.
Na druhou stranu je třeba přiznat, že Márinka s Marvanem vytrpěla všechno zlé, co její manžel musel snášet. Když onemocněl rakovinou, starala se o něj a byla mu oporou do poslední chvíle. A také je pravdou, že se mu naprosto obětovala, celý svůj život zasvětila jemu. Přesto, že kromě Aleny měl ještě jednu nemanželskou dceru Drahomíru.
Zdroje: dvojka.crozhlas.cz, reflex.cz, ahaonline.cz, ctidoma.cz, blesk.cz, idnes.cz, vlasta.cz
