Článek
Omega nepůsobila jako chudý příbuzný západních vzorů. Měla vlastní tvář, vlastní zvuk a hlavně ambici nespokojit se s málem. V šedi každodenní reality, kdy kultura často podléhala schvalování a opatrnosti, byla Omega barevnější, hlasitější a odvážnější. A možná právě proto tolik přitahovala mladé lidi. Nepřinášela politické manifesty ani otevřený vzdor. Nabízela něco jiného, a to pocit prostoru. Ten měl tehdy cenu zlata.
České publikum si Omegu často spojuje hlavně s melodií „Gyöngyhajú lány“, kterou u nás proslavila verze Aleše Brichty jako Dívka s perlami ve vlasech. Jenže redukovat jejich příběh na jednu píseň by bylo podobné, jako hodnotit celé 70. roky podle jedné desky. Tahle skladba byla důležitá, ale byla jen jednou kapitolou mnohem delší cesty.
Začátky bez legendy
Na startu nebyl žádný velký plán ani promyšlená strategie. Jen kluci, kteří chtěli hrát. János Kóbor, György Molnár, László Benkö, Tamás Mihály a Ferenc Debreczeni zkoušeli ve školních třídách, kulturních domech, kde se dalo. Aparatura bývala poskládaná z toho, co se podařilo sehnat, opravit nebo půjčit. Nástroje nebyly samozřejmostí a kvalitní vybavení bylo spíš výjimkou.
Hráli převzaté skladby západních kapel, protože to byl nejrychlejší způsob, jak se naučit řemeslo. Rádio Luxembourg, pašované desky, opisované texty. To byl jejich „internet“. Hudba se tehdy šířila pololegálními cestami a měla nádech něčeho zakázaného. O to víc lákala.
Molnár György byl aktivní i dávno po rozpadu východního bloku
Koncerty na školních akcích, v klubech a barech nebyly o slávě. Byly o kontaktu s publikem. Naučili se číst lidi, reagovat na atmosféru a pochopili, že dobrý koncert není jen o správně zahraných notách, ale o energii. Tohle je zkušenost, kterou žádná konzervatoř nenahradí.
Název jako náhoda, která zůstala
Jejich cesta ke jménu kapely nebyla romantická legenda, spíš sled pokusů a omylů. Zvažovali různé názvy, některé zněly dramaticky, jiné západně. Nic ale úplně nesedělo. Až se jednoho dne objevila propagace koncertu pod názvem Omega. Tedy se rozhodlo. Možná náhoda, ale symbolicky přesná. Omega jako konec i nový začátek. Jméno, které znělo jednoduše a zapamatovatelně v různých jazycích. Což se později ukázalo jako praktické.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se Omega dostala na Západ. Pro kapelu zpoza železné opony to nebyla rutina, ale výjimečná událost. Najednou viděli profesionální studia, technické zázemí, jiný přístup k produkci i marketingu. Zjistili, že hudba může být nejen vášeň, ale i dobře fungující průmysl. Tohle setkání se Západem jim nerozbilo identitu, spíš ji posílilo. Nechtěli kopírovat. Chtěli obstát. Přivezli si inspiraci, nové nároky na zvuk i větší sebevědomí. A to bylo znát na deskách i koncertech.
Koncert jako malý vesmír
V 70. letech začala Omega pracovat s koncertem jako celkem. Nejen písničky, ale i světla, dým, projekce. V době, kdy byla technika nedostatková a každá žárovka navíc se řešila, to chtělo vynalézavost. Často si efekty upravovali sami nebo sháněli přes známé. Publikum bylo nadšené. Nešlo jen o hudbu, ale o zážitek. Koncert byl událost, na kterou se čekalo. Lidé si o něm vyprávěli, půjčovali si lístky, stáli fronty. V době bez sociálních sítí fungovala šeptanda jako nejlepší reklama.
Skupina samozřejmě prošla vývojem. Od beatové jednoduchosti k psychedelii, od ní k progresivnímu rocku a později až ke space rockovým náladám. Nebáli se delších skladeb ani atmosférických pasáží. V době, kdy byl tlak na jednoduchost, si dovolili komplikovanější struktury. Tohle nebyla hudba na pozadí. To byla hudba, kterou jste si chtěli cíleně pouštět. Jedno, jestli jste byli z Československa, nebo z Anglie.
Hudba jako únikový prostor
Jejich texty nebyly politickým manifestem. A přesto fungovaly jako tichý únik z reality. Motivy cest, vesmíru, snění a vnitřní svobody měly v tehdejší době silný podtext. Každý si v nich mohl najít svůj význam. A možná právě proto prošly i přes cenzurní síta. Nebyly otevřeně vzdorovité, ale nesly v sobě něco, co mladí lidé cítili. Říkaly, že svět je větší než hranice jejich země.
A je tu ještě jedna věc. Zatímco jiné kapely se rozpadaly po pár letech, Omega vydržela desetiletí. Ne bez konfliktů, ale šlo podle všeho o to, že hudba pro ně nebyla jen etapou z mládí, ale opravdu životní dráhou. etapou mládí, ale životní dráhou. To se odráželo v přístupu k práci i v kvalitě výstupů.
Omega ukázala, že i za železnou oponou může vzniknout hudba, která obstojí v mezinárodním měřítku. Ne jako kopie, ale jako svébytný hlas regionu. Byli důkazem, že kreativita si cestu najde i v omezených podmínkách. Pro posluchače byli symbolem toho, že existuje něco za horizontem každodennosti. Že hudba může otevřít okno do většího světa.
