Článek
Josef Langmiler byl aristokrat tělem i duší. Noblesní pán, který se však nebál postavit zlu, kterým pro něj byl komunistický režim. Se soudruhy vedl svou vlastní soukromou válku. On sám si ale asi dobře uvědomoval, že je to boj předem prohraný, socialistická mašinérie nakonec semlela i jeho. Z pohodového, charismatického a podmanivého herce se stal zamlklý člověk. Před okolním světem utíkal na milovanou chalupu. Po Sametové revoluci mu sice svitla naděje na lepší život, v té době už ale byl unavený a do jisté míry i zlomený útrapami let předešlých.
Tvrdil, že je potomek hraběcího syna
Budoucí geniální herec se narodil do velmi chudé rodiny, která žila v polorozpadlé pastoušce. Svého otce však Josef Langmiler nikdy nepoznal, narodil se totiž jako nemanželský. On sám však s oblibou tvrdil, že je potomkem hraběcího syna Jana Nepomuka Harracha. Tomu totiž patřilo panství, na kterém rodina žila. Jestli je to pravda, nebo ne, se už dnes pravděpodobně nedozvíme. Nicméně Langmiler měl v sobě noblesu a hrdost. To mohlo opravdu znamenat, že v jeho žilách koluje modrá krev.
Být svobodnou matkou na venkově však nebyl žádný med, proto se maminka Langmilera rozhodla, že odejde do města, kde si našla práci. Synka nechala u rodičů, ten tedy své babičce a dědovi říkal maminko a tatínku. Biologickou matku oslovoval Mařko. Už jako malý kluk tíhl k herectví, rád se díval na ochotníky, nakonec s nimi začal také hrát. A zjistil, že to není jen zábava na zkrácení dlouhých dnů, ale že v herectví nachází mnohem víc. vystudoval gymnázium v Táboře a vydal se do Prahy, kde úspěšně složil zkoušky na konzervatoř.
Bohužel pro něj (a spoustu dalších lidí) začala druhá světová válka. Langmiler se tak místo do školních lavic musel hlásit u příslušných úřadů a byl totálně nasazený. Až po válce se do školy zase vrátil a absolvoval ji po boku takových velikánů, jakými byli Karel Höger, Ladislav Pešek a další.
Boj o svou lásku prohrál
Langmiler se mohl chlubit nejen talentem, ale také úžasnou pamětí. Stačilo mu přečíst si text a mohl v pohodě na jeviště. Jeho první angažmá vedlo do Zlína, který následně komunisté přejmenovali na Gottwaldov. Budování lepších zítřků po boku Sovětského svazu a se soudruhy za zády mu však dobře nedělalo. Nikdy se ho neúčastnil, místo toho si užíval společenského a bohémského života. Tehdy si vysloužil pověst velkého svůdníka a milovníka.
A když se konečně doopravdy zamiloval, krásná Ljuba Benešová mu zlomila srdce. Sice se vzali a odešli spolu do divadla do Ostravy. Tam ale tehdy hrál i Jiří Adamíra. A ten Langmilerovi jeho lásku přebral. Tehdy se ukázalo, že i noblesní panáček jako on dokáže „kousnout“. Prakticky denně si s Adamírou vjížděli do vlasů, v zákulisí často docházelo k jejich pěstním soubojům. Bitvu o ženu nakonec vyhrál Adamíra, Benešová se s manželem rozvedla. Dlouho jim to ale nevydrželo, herec nakonec skončil u Hany Maciuchové.
S ženami to vždycky uměl
Stesk z rozvodu Langmiler mimo jiné zaháněl i ve svém novém angažmá v pražském divadle E. F. Buriana. Jen si zde vylepšil svoji pověst lamače ženských srdcí. Zamilovala se do něj i tehdy velmi mladá Věra Chytilová. Byla v tom, jak se říká, až po uši. Moc si přála, aby starší herec její city opětoval, přála si s ním založit rodinu, mít děti a žít spokojeně až do smrti. Jenže s tímhle choďte na Langmilera! Jakmile zjistil, jaké úmysly jeho milenka má, okamžitě vzal roha. Když přemýšlel, jak vzít co nejrychleji dráhu, vstoupila mu do cesty Jiřina Bohdalová.
Nabídla mu, aby šel bydlet k ní. On to s radostí přijal. V té chvíli mu ale asi nedošlo, že Bohdalová to podle všeho nemyslí pouze nezištně, že by ráda byla něčím víc než jeho kamarádkou, který mu podala pomocnou ruku. Jakmile to Langmiler vycítil, zase se sbalil a po několika málo týdnech se vrátil zpět do svého staromládeneckého bytu v centru Prahy. Už mu vůbec nevadilo, že se tam před časem cítil osamělý a spřádal plány, jak s garsonky zmizet. Teď tam byl naopak moc spokojený.
Několik let se pak do žádného vztahu nepouštěl. Až na začátku šedesátých let potkal kostymérku Evu, do které se bezhlavě zamiloval. O dvacet let mladší krásku si nakonec vzal, narodila se jim dcera Eva. Přesto se nezdá, že by jeho srdce hořelo jen pro manželku. „Dost mě přitahoval, protože byl chlap a měl něco do sebe, měl úžasné charisma. A to měl pro dost ženských, nejen pro mě,“ tvrdila Langmilerova manželka v dokumentu České televize Příběhy slavných.
Komunisty škádlil po svém
Zatímco měl pověst svůdce a veselého chlapíka, uvnitř se Langmiler často trápil. Mohl za to režim, ve kterém musel žít. V Divadle E. F. Buriana mu sice až tak nevadilo, že jeho ředitelem je komunista Josef Větrovec, protože ho uznával jako skvělého herce. Stejně tak mu nedělalo vrásky, že si s ním jeho nadřízený dost „užil“. Langmiler totiž se soudruhy bojoval po svém.
Zvlášť v letech normalizace, kdy se hrách objevovaly tendenční nesmysly, se často hádal s režiséry i s kolegy. A nakonec si našel cestu, jak komunisty poškádlit - vypouštěl celé pasáže textů. Některé socialistické hry tak zkrátil třeba o půl hodiny. Diváci to nepoznali. Což samo o sobě vypovídá o tom, jak „kvalitní“ tyto hry byly.
V roce 1986 už měl všeho dost a Větrovcovi oznámil, že dává vteřinovou výpověď. Nakonec se nechal přesvědčit, aby v divadle zůstal alespoň na částečný úvazek, už to ale nebylo ono. I po převratu v roce 1989 měl sice práce hodně, objevil se v seriálech Život na zámku a mnoha dalších. Roky komunistické vlády mu ale vzaly elán a do jisté míry i chuť do života. Nakonec prodělal i mrtvici, kvůli čemuž špatně mluvil. Poslední měsíce života trávil v nemocnici a přál si, aby jeho trápení skončilo. To se m splnilo 8. srpna 2006, kdy Josef Langmiler v Praze zemřel.
