Článek
Sloužit v armádě za tvrdé totality nebyl žádný med. V Československé armádě umíralo přes 200 vojáků ročně. Mezi lety 1964 až 1989 nepřežilo službu v Československé lidové armádě 3 843 mužů. Například ve výcvikovém roce 1966/67 zahynulo při výkonu vojenské služby nebo v souvislosti s ní 278 vojáků, dalších 397 utrpělo těžké zranění. A to jsou pouze čísla těch úmrtí, která byla „uznaná“ a nahlášena. Navíc se smrt ve službě neevidovala po celou dobu existence této ozbrojené síly. Reálná čísla tak s největší pravděpodobností budou ještě mnohem vyšší.
Odnesl to zlomenými prsty
A už vůbec statistiky neuvádějí, kolik mladých mužů ze služby odcházelo zmrzačených. Ať už fyzicky, ale zejména po psychické stránce. „Byl to každodenní boj o život v jakémkoli slova smyslu, na který pomyslíte. Když vás mazáci zavřeli do skříňky a poslali ze svahu, mohli jste umřít. Když jste klečeli v koutě, brali vám jídlo a ponižovali vás, zanechalo to na vás psychické stopy a to jste si dál nesli životem,“ zavzpomínal exkluzivně pro tento článek Jaroslav Morávek, který sloužil u automobilové brigády na Slovensku. Své dva roky si odkroutil „jen“ se třemi zlomenými prsty. „Šlápl mi na něj svobodník Imrich Lipták. Největší zmetek u útvaru. Podle něj jsem nedostatečně vyčistil podlahu.“
S trochou nadsázky se dá říct, že pan Morávek ještě vyvázl poměrně snadno. V jeho okolí se totiž děly mnohem horší věci. „Měli jsme tam takového kluka, nedochůdče, dá se říct. Od první minuty, co k nám přišel bylo jasné, že to šeredně odskáče. Nebylo dne, aby se po něm nevozili. Směl jíst jen brambory, balíky z domova mu kradli. A dělal tu nejhorší práci, většinou čistil latríny. Nemusím dodávat, že ručně, nic mu na to nedali.“
Podle Morávka to došlo tak daleko, že byl zmíněný mladík nakonec převelen jinam. „A to bylo co říct. Nikdo to tehdy neřešil, nadřízení z toho měli sami legraci. Jenže pak si ten kluk chtěl vzít život. A jakmile v tom byla hrozba smrti, najednou se věci změnily. Kluk zmizel a Lipták a jeho kumpáni šli na kobereček. Asi jim přistřihli křidýlka, protože pak byly asi dva měsíce v klidu.“
Vzpomínají jen ti, kdo to sami dělali
Z archivů bohužel nejde poznat, jestli byla sebevražda vojáka dokonána, nebo šlo „jen“ o pokus. Ovšem například v roce 1965/66 se dobrovolně zabilo nebo pokusilo zabít celkem 192 vojáků. Což je šílené číslo. „Vůbec se tomu nedivím. Podmínky byly opravdu otřesné. Dnes na tu dobu někteří lidé vzpomínají s nostalgií. Já k tomu říkám, že buď nezažili, co je opravdová šikana, nebo se na ní sami podíleli. Jinak nevěřím, že se jim něco takového mohlo líbit,“ doplnil Morávek.
V České republice od roku 2005 existuje profesionální armáda. „V souvislosti s výkonem služby zemřelo od roku 2004 celkem 36 vojáků z povolání, z toho 15 v zahraničních misích,“ uvedla mluvčí Armády ČR Magdaléna Dvořáková. Srovnávat to se zvěrstvy, které se děly za socialismu, tak samozřejmě nejde ani omylem.
Zdroje: autorský článek s využitím irozhlas.cz, zpravy.aktualne.cz
