Když Zagorová získala první Zlatého slavíka, byla krásná. Margita byl člověkem jejího života

Jen málokdo dokázal představit českou hudební scénu bez Hany Zagorové (†75). Když v srpnu roku 2022 zemřela, byl to šok nejen pro její fanoušky. Faktem ale je, že tu toho po ní zůstalo tolik, že se na ni vlastně nedá zapomenout. Její repertoár je zkrátka nesmrtelný. Hudbou se přitom původně vůbec živit nechtěla. Tatínek, který byl stavebním inženýrem doufal, že se dcerka vydá technických směrem. Maminka se zase živila jako učitelka a už odmalička ji vedla k hudbě, a sama Hanka se viděla spíš jako herečka.

Už jako malá začala hrát na klavír a psát básničky, od kterých plynule přešla k psaní písňových textů. A jakožto rodačka z Ostravska začala brzy spolupracovat s ostravským rozhlasem. Talentovaná blondýnka neunikla pozornosti dirigenta Gustava Broma, který ji posléze přemluvil k účasti na soutěži Hledáme mladé talenty. I přesto, že se její kariéra začala velice slibně rozjíždět, o rok později si přece jenom splnila svůj velký sen a šla studovat na brněnskou JAMU herectví. Avšak u přijímacích zkoušek narazila. Zatímco ona i její okolí bylo přesvědčeno, že je její hlas a zpěv roztomilý, přijímací komise ji přesvědčila o opaku. Dvakrát.

Že něco není v pořádku, tušila už předtím. Při nahrávání jedné z jejích prvních písniček se totiž zjistilo, že má vadu řeči. „Doslova mi řekli, že mám velmi špatné sykavky, které mikrofon neodpustí, a bude nutné je odstranit.“ Avšak místo toho, aby se vzdala, rozhodla se se svou chybou na kráse bojovat jako lvice a začala pravidelně docházet na logopedii. „Dostala jsem takový drátek, na konci dvakrát zkroucený, který jsem si musela dávat pod jazyk, a díky kterému jsem se učila, v jakém postavení mají být jazyk a zuby,“ popsala, jak náprava probíhala. Byl to ale běh na velmi dlouhou trať. „U přijímaček mi řekli, že jsem nesporný talent, ale mluvím jako prase. Vysvětlila jsem jim, že už přes rok chodím na logopedii a že by mě měli slyšet, jak jsem mluvila dříve.“ Na školu ji nakonec přece jen přijali, avšak touha po splnění velkého snu si na Haně Zagorové vybrala velkou daň.

Vzhledem k tomu, že se jí tak hezky rozjížděla pěvecká kariéra, nechtěla ji nechat ležet ladem. Při studiu tedy i nadále vystupovala. Později ale uznala, že to byla velká chyba, která ji málem stála život! Netrvalo totiž dlouho a onemocněla tuberkulózou. Její organismus totiž nezvládl její vražedné pracovní tempo. „Ve škole viděli moji budoucnost v divadle. Neodpustili mi jedinou hodinu. Večer jsem měla třeba televizi v Ostravě, ve čtyři ráno jsem nasedala na vlak z Ostravy do Brna a od osmi už jsem měla pohybovou výchovu,“ popisovala, jak náročný program měla. „Kdybych nebyla tak oslabená, asi by se mně ten bacil vyhnul,“ dodává.

Zpočátku si myslela, že to je jen nějaký omyl, rentgen ale nemoc potvrdil. Půl roku strávila v nemocnici a na rok se musela rozloučit i se studiem herectví. „Přerušila jsem školu a odmítla spoustu skvělých nabídek. V té době jsem opravdu jela v hodně rozjetém vlaku, ale tělíčko to nevydrželo. Bylo jaro 1968,“ říká. Ovšem ani v průběhu nemoci nezahálela. A zřejmě to tak mělo být. Stále častěji si totiž začala uvědomovat, že zřejmě jen zpěv pro ni bude tou nejlepší volbou.

Mírně nakřáplý hlas a špatná výslovnost z ní totiž udělaly výjimečnou interpretku. Studium herectví nakonec dokončila a nabídky na angažmá se začaly hrnout. Poté, co se přestěhovala do hlavního města, začala spolupracovat s Tanečním orchestrem československého rozhlasu, hostovala také v Divadle Semafor a začala bodovat i v pěveckých anketách. Na svém kontě má celkem devět Zlatých Slavíků, které získala v letech 1977 až 1985, podívala se i do zahraničí, vystupovala s Karlem Gottem a dalšími legendami československé hudební scény.

Byl ale jeden moment, kdy se její zářná kariéra ocitla v ohrožení. Hana Zagorová totiž v červnu roku 1989 podepsala petici Několik vět, pod kterou Charta 77 požadovala propuštění politických vězňů a také svobodu slova. Následovalo zastavení činnosti a zákaz veřejně vystupovat. Před vchod do jejího domu dokonce nechali nainstalovat kameru a ona byla rázem úplně odstřižená od svého světa. Státní bezpečnost na ni prý tlačila, ať podpis odvolá, to však odmítla.

Ovšem ani překonání těch nejtěžších překážek a velký úspěch jí nedokázal přinést vlastní potomky. Kvůli nemoci krve se totiž myšlenek na ně musela vzdát, což dlouho nemohla přenést přes srdce. S prvním manželem, tanečníkem Vlastimilem Harapesem (75), tehdy dokonce uvažovali o adopci, což byl i jeden z hlavních důvodů, proč spolu stanuli před oltářem. „Hanka toužila po dítěti a na to jsme museli být manželé,“ přiznal Harapes po letech.

A jednu chvíli to vypadalo, že jim to vyjde. Půl roku dokonce měli doma holčičku z dětského domova, avšak pak se o ni přihlásila její babička a dál to už raději nezkoušeli. A zřejmě i to byl jeden z důvodů, proč nakonec jejich manželství ztroskotalo. Naštěstí ale do jejího života vstoupil charismatický operní pěvec Štefan Margita, který jí dokázal vše plně vynahradit a byl jí oporou až do úplného konce. Seznámili se na počátku devadesátých let, později se vzali téměř ze dne na den a nikdy toho nelitovali. „Štefan mi za to čekání stál. Je to člověk mého života,“ říkala zpěvačka. Našla u něj nejen osudového chlapa, ale také porozumění a klid, po kterém tolik toužila.

Zdroje: prozeny.cz, super.cz, ct24.ceskatelevize.cz, blesk.cz, vlasta.cz