Článek
Když se Tomáš Vorel mladší (40) po čase objevil ve filmu Džob a znovu si střihl Petra Kocourka, působilo to skoro jako návrat ke staré identitě. Jenže on sám ji tak úplně nepřijímá. Dlouhodobě o sobě mluví spíš jako o člověku, který se k herectví jen nachomýtl a zase z něj odešel.
Návrat ho nejprve vůbec nenadchl
Syn režiséra Tomáše Vorla má sice za sebou výrazné role ve filmech Gympl nebo Vejška, ale zároveň platí, že všechny vznikly v rodinném kontextu. A možná právě proto k nim má určitý odstup. Herectví pro něj nikdy nebylo přirozeným prostředím. Spíš výzvou, která ho opakovaně vyváděla z komfortní zóny. „Introvert před kamerou“ může znít jako klišé, ale v jeho případě to sedí.
Ne že by ho hraní nebavilo, spíš ho nenaplňovalo natolik, aby se mu chtěl věnovat naplno. Když přišla nabídka na Džob, nebyl z ní nadšený okamžitě. „Přiznám se, že když se táta poprvé zmínil o dalším pokračování, byl jsem z toho rozpačitý. Říkal jsem si, jestli to má ještě význam. Vejška neměla v kinech tak vysokou návštěvnost, jakou jsme očekávali,“ vzpomínal Tomáš Vorel mladší.
Ve Vietnamu rozjel kavárnu
Zásadní kapitola jeho života se ale odehrála tisíce kilometrů od Česka. Po studiu na VŠE se rozhodl odjet do Vietnamu. Původně na zkušenou, nakonec na celé dva roky. A nebyla to žádná „pohodová“ epizoda. Ve Vietnamu rozjel s kamarádem kavárnu, což samo o sobě znamenalo každodenní střet s místní realitou. Jiná pracovní kultura, odlišný přístup k času i podnikání, neustálá nutnost improvizace, to bylo jen pár překážek.
Vietnam je dnes sice jedním z nejrychleji rostoucích trhů jihovýchodní Asie, ale drobné podnikání tam pořád stojí hlavně na osobních vztazích a schopnosti přizpůsobit se. „Sám se sebou si nevím moc rady, hlavně v tom, co chci dělat. Ve Vietnamu jsem strávil dva roky, v tamním kasinu jsem viděl hodně zajímavé věci. Předtím jsem tam přednášel na vysoké škole, ale asi jen tři studenti ze čtyřiceti uměli anglicky,“ vysvětloval.
Půl roku ve vietnamském casinu
Právě práce v casinu, kterou Vorel zmínil, je takovou samostatnou kapitolou. Hazard ve Vietnamu je silně regulovaný a často balancuje na hraně šedé zóny. Pro cizince to může znít exoticky, ale realita bývá komplikovanější. Vorel otevřeně mluví o tom, že prostředí nebylo úplně čisté a že se tam pohybovali lidé, se kterými byste si běžně kávu nedali. Přesto do toho šel.
Ne kvůli penězům nebo kariéře, ale spíš ze zvědavosti. Tenhle motiv se u něj opakuje, jakýsi potřeba zjistit „jaké by to bylo“, místo aby nad tím člověk jen přemýšlel. Půl roku v kasinu mu dalo další zkušenost, která se do životopisu úplně nevejde, ale v reálném životě má velkou váhu, protože schopnost číst lidi a odhadovat situace, které nejsou na první pohled zřejmé, se prostě jinak než praxí nenaučíte.
Vorel, který léta mezi škatulkami
Po návratu do Evropy rozhodně nezapadl do stereotypu. Vyzkoušel řadu profesí a naposledy působil jako obchodní inženýr pro japonskou firmu, když propojoval evropské výrobce s asijskými dodavateli. Je to práce, která vyžaduje technické znalosti, obchodní cit i mezikulturní orientaci. „Pomohlo, že mám vystudovanou VŠE, jsem zaměřený na čísla a tabulky. Jdou mi rozhodně lépe než herectví. Navíc jsem se kdysi zamiloval do japonštiny a nedávno jsem se ji začal učit,“ tvrdil s tím, že dnes už si dokáže popovídat i s rodilým mluvčím.
Herectví tak v jeho životě zůstává spíš vedlejší kolejí. Když se k němu vrátí, tak bez ambicí stát se hvězdou. Možná právě proto jeho návraty působí tak, že se na ně člověk těší. A vlastně i Vorel na své návraty, protože nejsou zatížené očekáváním ani tlakem na výkon. Každopádně Tomáš Vorel mladší tak zůstává trochu mimo škatulky. Není typickým hercem ani klasickým byznysmenem. Spíš člověkem, který zkouší různé cesty a nevadí mu, že nedávají lineární smysl.
Zdroje: novinky.cz, dvtv.cz, wave.rozhlas.cz, blesk.cz, idnes.cz
