Článek
Když mluvíme o výrazných hlasech české hudby, jméno Karla Černocha (†64) se v tomto výčtu objevuje pravidelně. Ne kvůli skandálům nebo ambicím dobývat svět, ale díky přirozenému talentu a schopnosti zaujmout bez okázalosti. Tři oktávy v hlase nejsou samozřejmost ani dnes, natož v době, kdy začínal. Přesto z něj nikdy nebyl typ, který by si budoval image nedostupné hvězdy.
Hudbu cítil jinak
Hudbu bral jako radost, ne jako závod. Možná právě proto se často říká, že mu chyběla určitá „dravost“, která by ho katapultovala ještě výš, třeba po bok Karla Gotta. „My černoši prostě muziku cítíme jinak,“ říkal s úsměvem. Zkrátka Černoch zjevně neměl potřebu být nejlepší za každou cenu. Důležitější pro něj bylo, že může zpívat, tvořit a zároveň mít prostor pro rodinu i vlastní svět mimo reflektory.
Ten byl překvapivě pestrý. Potápění, fotografování, sběratelství, vaření nebo práce s počítačem, k tomu měl blízko dlouho před tím, než se z digitálních technologií stal standard. Grafické programy pro něj nebyly jen hračka, ale návrat k původní ambici stát se výtvarníkem.
Dětství poznamenané dobou
Vyrůstal na pražském Smíchově v rodině, která měla blízko k podnikání i k zahraničí, jeho matka pocházela z Francie. Po roce 1948 se ale situace obrátila a „nevhodný původ“ mu výrazně zkomplikoval život. Nedokončil školu, vystřídal několik manuálních profesí a brzy poznal, jak moc může politika zasahovat do osobních osudů.
Paradoxně ho to ale nepřibrzdilo úplně. Spíš nasměrovalo jinam. Práce na Barrandově ho přivedla mezi lidi z uměleckého prostředí a taky k momentům, kdy vzal do ruky kytaru a zpíval jen tak, bez ambicí. Právě tehdy si jeho talentu všimli ti správní lidé, mimo jiné Jan Werich.
Soudruzi ho chtěli „vymazat“
Konec 60. let znamenal průlom. Hity, koncerty, ocenění, včetně vítězství na Bratislavské lyře. Jenže úspěch měl krátké trvání. Normalizace rychle nastavila hranice a písně s náznakem kritiky režimu byly problém. Režim z něj sice neudělal veřejný exemplární případ jako z Marty Kubišové, ale o to systematičtěji ho odstavil, z éteru zmizel, koncerty se rušily a nálepka „politicky nespolehlivého“ udělala své. Soudruzi z něj chtěli udělat rozvraceče státu. Černoch se tak ocitl na několik let mimo scénu.
Nebyla to jednorázová rána, spíš pomalé vymazávání. Stačilo málo – nevhodná písnička, špatná interpretace textu – a dveře se zavřely. „Stal jsem se pro ně kontrarevolučním živlem, jak tomu oni tenkrát říkali. Musel jsem na otočku letět do Prahy a přetočit jednu větu v textu, kde se zpívalo ‚…jsme lidé, lidé – mějme lidskou tvář.‘ Já to musel přezpívat na ‚mějme svoji tvář‘ protože se tehdy používal často výraz ‚socialismus s lidskou tváří‘. To se jim nelíbilo, a tak se to muselo předělat,“ vzpomínal například. V prostředí, kde rozhodovala doporučení a posudky, se z talentu stala přítěž. Černoch tak musel na čas ustoupit z prostoru, který si předtím pracně vybudoval, a hledat způsoby, jak zůstat aspoň okrajově u muziky, aniž by zbytečně provokoval.
Z dnešního pohledu to působí absurdně. Skladby, které byly spíš poetické než politické, se staly důvodem k zákazu vystupování. Pro něj to ale znamenalo existenční nejistotu i ztrátu kontaktů. Někteří lidé se od něj jednoduše odvrátili.
Nechtěl skončit jako Wimmer
K hudbě se nakonec vrátil, i když už nikdy ne v takové míře jako na vrcholu kariéry. Možná i proto si našel cestu k herectví, objevil se v divadle i ve filmech a televizních pohádkách. Diváci si ho oblíbili i díky pořadu Možná přijde i kouzelník, kde vytvořil silnou dvojici s Jiřím Wimmerem. Byla to etapa, která ukázala jeho smysl pro humor i nadhled. Zároveň ale sledoval, jak jeho kolega bojuje se závislostí, což byla zkušenost, která ho samotného přiměla držet si od alkoholu odstup.
Po roce 1989 se znovu nadechl. Muzikály jako Bídníci nebo Monte Cristo mu sedly a připomněly, jak silný hlas má. Znovu koncertoval, znovu byl mezi lidmi a znovu bylo vidět, že ho to těší. Nepůsobil jako někdo, kdo si něco dohání. Spíš jako člověk, který dělá to, co má rád, když na to zrovna přišla správná chvíle.
Soukromí bez pozlátka
Rodina pro něj měla velkou váhu. Na děti byl hrdý, a i když byl náročný, zejména na syna Marka, když spolu vystupovali, šlo spíš o důslednost než o ego. Hudební geny se nakonec naplno projevily u jeho dcery Terezy Černochové. Zajímavý je i příběh jeho druhé manželky, která se od zpěvu dostala až k medicíně a specializaci na hlasivky.
Život Karla Černocha uzavřela rakovina v roce 2007. Bojoval s ní otevřeně. Stejně jako žil. Když se na jeho kariéru podíváte s odstupem, nepůsobí jako příběh „největší hvězdy své generace“. Spíš jako důkaz, že i bez velkých gest a ambicí lze zanechat silnou stopu.
Zdroje: novinky.cz, idnes.cz, dvojka.rozhlas.cz, lifee.cz, dotyk.cz
