Článek
Vztah legendární herečky Květy Fialové (†88) k mužům, lásce i vlastnímu tělu byl formovaný velmi brzy a velmi bolestivě. Přesto dokázala žít život, který nebyl postavený na hořkosti, ale na pochopení, toleranci a zvláštní tiché víře v dobro. Krásy, která ji provázela od mládí, si byla vědoma. Ale nepovažovala ji za klíčovou. Ona byla hlavně krásným člověkem se vším, co to může znamenat.
Dokazují to ostatně i následující řádky, dokazuje to její přístup k životu. Často říkala, že si s muži nerozumí tak přirozeně jako se ženami, že mužský svět jí připadá tvrdý, soutěživý, někdy zbytečně agresivní. Politika, sport, boj o moc. To nebylo nic pro ni. Přitom ale měla neobyčejnou schopnost dávat. Pomáhala, kde mohla. V tom tkvěla její krása. Lidská krása.
Poprvé viděla tatínka plakat
Kořen její opatrnosti vůči mužům ležel v tragickém zážitku z dětství. Bylo jí patnáct, když ji na konci války znásilnili dva sovětští vojáci. „Byli to dva mladí kluci, možná jen o chvilku starší, než jsem tenkrát byla já. Ten jeden vytáhl revolver a přiložil mi ho ke spánku. Já jsem vůbec nevěděla, o co jde, co mám dělat, vždyť jsem byla dítě,“ vzpomínala na hroznou událost později. Událost, která by poznamenala kohokoli, v ní zůstala jako hluboká jizva. Přesto o ní dokázala mluvit bez hysterie, s tichou otevřeností. Ne proto, aby šokovala, ale aby pojmenovala pravdu.
Viděla tehdy poprvé plakat svého otce. Legionáře, silného muže, který náhle nebyl schopen ochránit vlastní dítě. A i když byli viníci potrestáni, nic to už nemohlo vrátit zpět. Navíc byli oba zastřeleni před jejíma očima. Od té chvíle pro ni láska nikdy nebyla samozřejmostí. Toužila po ní, ale zároveň se jí bála. Fyzická blízkost pro ni nebyla cestou k intimitě, spíš její překážkou. Mnohem víc potřebovala bezpečí, důvěru a duchovní blízkost. To se ukázalo už v jejím prvním manželství s dramaturgem Jiřím Joskem.
O Květě Fialové snilo mnoho mužů, zde s Jaroslavem Marvanem Hříšných lidech města pražského
Propil všechno, zůstaly jí jen peřiny
Byla velmi mladá a rychle zjistila, že na běžný partnerský život není připravená. Nedokázala přijmout představu pravidelného manželského soužití, jaké se tehdy očekávalo. Neviděla v tom zlo, ale necítila se schopná takový vztah žít. „Chyběla domluva, neklapalo to. Tak už to v životě prostě bývá. Než být s chlapem, kterého nechcete, tak jsem se raději odstěhovala do márnice,“ vysvětlovala své důvody. Ještě bolestnější byla zkušenost s hercem Gustavem Opočenským. Věřila mu. Slíbil jí jistotu, domov, péči o ni i o její maminku. Dala mu všechno. On však propil nejen její důvěru, ale i peníze.
Zůstala bez prostředků. Bylo to období, kdy se dotkla úplného dna. Sama přiznávala, že tehdy přemýšlela o smrti. „On všechny jejich peníze propil. Paní Květa říkala, že byla úplně zoufalá a chtěla tenkrát spáchat sebevraždu. Měla jenom maminku, odešla od něj pouze s peřinami,“ říkal její blízký přítel Josef Kubáník. Zachránila ji její víra, že utrpení má smysl, že člověka proměňuje a posiluje.
Manželovi o Lustigovi řekla
Zlom přišel s příchodem do Prahy a angažmá v divadle ABC. Práce jí dávala smysl, strukturu a pocit, že je užitečná. Zároveň se otevřely filmové příležitosti a s nimi i setkání s režisérem Pavlem Hášou. Ten se stal jejím životním partnerem v pravém slova smyslu. Vzali se v roce 1959 a jejich manželství bylo založeno na něčem, co nebylo v té době běžné: na svobodě, respektu a toleranci.
Pavel Háša byl klidný, laskavý a otevřený člověk. Netlačil, nekontroloval, nepožadoval. Chápal, že jeho drahá polovička je bytost s hlubokými ranami i hlubokými city. Společně vychovali dceru Zuzanu, která se později stala uznávanou výtvarnicí. Jejich domácnost byla otevřená, bohémská, plná přátel, umělců a rozhovorů. Scházeli se u nich Ota Pavel, Martin Růžek, Olga Havlová, Arnošt Lustig. Nebyl to salon pro efekt, ale živý prostor, kde se mluvilo o životě bez póz.
Květa Fialová brala život takový, jaký je
Právě Arnošt Lustig sehrál v jejím životě zvláštní roli. Zamilovala se do něj. Otevřeně, hluboce a s vědomím, že jde o vztah, který nemůže mít běžnou podobu. A znovu se ukázala její přímočarost, protože to Hášovi řekla. On to unesl. Nebylo to pro něj lehké, ale dokázal jejich manželství podržet. Lustig se stal součástí jejího citového světa spíš na úrovni duchovní než fyzické. Když emigroval, zůstali v kontaktu prostřednictvím dopisů, které byly plné něhy a porozumění.
Smrti se nebála
K Pavlu Hášovi se ale vždy vracela s vědomím, že on je její domov. Dokládají to i jeho dopisy z doby, kdy ležela v nemocnici po operaci srdce. Byly plné lásky, jemnosti a obdivu. Jejich společný život trval přes padesát let. Když Hášu srazila tramvaj a následky urychlily nástup Alzheimerovy choroby, starala se o něj s oddaností, která byla tak nějak samozřejmá. I když ji nepoznával, byla u něj. I když byl upoután na vozík, zůstala klidná.
Po jeho smrti v roce 2009 se s odchodem partnera dlouho vyrovnávala. Pomáhala jí práce i přátelé, mimo jiné zmíněný Josef Kubáník, s nímž ji pojilo opravdu hluboké přátelství. Ve stáří už o smrti nemluvila se strachem. Brala ji jako přechod. „Žádný strach necítím a neřeším, kdy zaklepu bačkorama. Představa smrti je pro mě úžasná. Čeká mě něco, co ještě neznám,“ tvrdila. Věřila, že se znovu setká s těmi, které milovala. Když i ji postihla Alzheimerova choroba, přijímala svůj stav klidně. Zemřela v roce 2017.
Zdroje: ahaonline.cz, zeny.iprima.cz, denik.cz, blesk.cz, vlasta.cz, idnes.cz
