Článek
Za poslední rok si Ilona prošla peklem. Zemřel jí blízký kamarád, pak se rozvedla. S manželem se přitom hádali o majetek a zdálo se, že je to nekonečné. Ona nakonec ustoupila, aby už měla od všeho pokoj. „Chtěla jsem se někam schovat. Utéct od všeho toho šílenství, zavřít se a alespoň nějakou dobu nevystrkovat nos. Vzala jsem si v práci dva týdny dovolenou s tím, že odjedu za mámou na vesnici,“ popisovala své rozpoložení mladá žena.
Nemohly vedle sebe fungovat
Co se však nejprve jevilo jako dobrý nápad, se nakonec ukázalo jako nejhorší možnost. Ilona netušila, že se její matka rozešla se svým partnerem, kterého si našla po smrti manžela a otci své dcery. Téměř deset let společného života bylo pryč, když si její přítel našel mladší ženu. „Máma byla na dně, do toho jsem přijela já, která na tom byla snad ještě hůř. Někdy jindy bychom se možná vzájemně podpořily, tentokrát to ale bylo jiné.“ Místo toho, aby se pokusily přijít na jiné myšlenky, stále častěji se hádaly. Zůstat na jednom místě pohromadě zkrátka nebylo možné.
Ilona se tedy po třech dnech rozhodla, že pojede domů. Uvažovala také o tom, že si zamluví nějaký penzion na samotě u lesa a pojede si léčit nervy tam. To ale ještě netušila, s jakou bude odjíždět. Když totiž matce oznámila své záměry, ta na ni začala z ničeho nic křičet. „Byla jako smyslů zbavená. Ječela, že jsem nevděčná, že ji každý opustí, že si ani nedokážu udržet manžela a tak. Prostě semlela všechno dohromady.“ To nejhorší však mělo teprve přijít.
Slova, která ťala do živého
Ilona se nejprve snažila hledat argumenty a mamce oponovat. Když ale rezignovala a otočila se k ní zády s tím, že odchází, uslyšela větu, na kterou nikdy nezapomene. „Zařvala na mě, že jsem největší chyba jejího života. Že kdyby mě neměla, mohla být někde úplně jinde. V té chvíli by se ve mě krve nedořezali,“ vzpomínala Ilona na bolest, kterou cítila. Zůstala stát, pak se pomalu otočila k matce. Ta si zřejmě uvědomila, co řekla, protože ze sebe dál nevypravila ani slovo. „Viděla jsem tu hrůzu v jejích očích. Už ale bylo pozdě. Neřekla jsem jí ani sbohem. Podívala jsem se na ni a odešla.“ Od té chvíle svoji mámu neviděla.
Ta se ji sice snažila kontaktovat, napsala jí mnoho zpráv, ve kterých se omlouvala, vyhrožovala, bědovala a vzápětí se zase omlouvala. Všechno ale bylo marné. Ilona se zatvrdila. „Hodně bych toho překousla. Vím, že to také neměla snadné. Ale tohle bylo zkrátka moc. Říct mi, že kdybych nebyla, tak by jí bylo lépe někde jinde, to je síla. Musí nést následky za své činy. Jestli ji ještě někdy uvidím, tak za hodně, hodně dlouho,“ je přesvědčená Ilona.
Nevím, jestli jí ukážu vnoučata
Dnes má mladá žena nový vztah. S partnerem plánují miminko. Její matka ovšem nemá tušení, o koho jde, nepředstavila jí ho. „Nevím, jestli vůbec někdy uvidí svá vnoučata. Prostě jsem se od ní odřízla a nelituji toho.“ Partner se ji sice snaží přesvědčit, aby jí odpustila a dala jejich vztahu ještě jednu šanci. Ilona však o tom zatím nechce ani slyšet. Sama v sobě už možné mamince odpustila. Ovšem neví, co by bylo, kdyby jí viděla tváří v tvář.
Možná by se v ní staré rány zase otevřely, což nechce riskovat. „Byla jsem na dně. Teď jsem v pohodě. Představa, že zase spadnu do nějakých depresí, mi nedělá moc dobře. Zatím to tedy necháme tak, jak to je.“
