Článek
Hlas Hedy Čechové (†91) patřil k době, kdy televizní hlasatelé byli průvodci večerem a jejich projev měl váhu. Jenže za touhle profesionální jistotou byl i hodně osobní příběh ženy, která si prošla ztrátami, nemocí i samotou. Přesto si dokázala zachovat nadhled a určitou vnitřní eleganci.
Důvody rozvodu mu řekla až na smrtelné posteli
Původně přitom měla namířeno úplně jinam. Čechová studovala chemii a rozhlas byla spíš náhoda než plánovaná kariéra. Rychle se ale ukázalo, že práce s hlasem a slovem je její přirozené prostředí. V poválečných letech působila v Československém rozhlase, kam se hlásila tajně. „Já jsem nechtěla, aby někdo řekl, že jsem měla protekci. A řekla jsem si také, že něco umím. Po konci války jsme všichni strašně studovali, abychom to dohnali,“ vzpomínala. Později se stala jednou z prvních výrazných tváří televizního vysílání. Diváci si ji oblíbili pro profesionalitu i to, že nepůsobila jako hvězda. Spíš jako někdo, kdo jim do obýváků přináší klid.
Do toho přišel mateřský život. Když se jí v roce 1951 narodil syn Vladimír Čech (†73), její svět se změnil. Najednou tu byl někdo, za koho nesla plnou odpovědnost. Manželství s Vladimírem Čechem starším se postupně rozpadlo a hlasatelka zůstala na výchovu v podstatě sama. „Nechtěla jsem, aby byl Vladimír svědkem různých nálad a příhod, takže jsem z toho manželství odešla, i když jsem toho muže měla pořád ráda. Ale zjistila jsem, že to nejde,“ uvedla v pořadu 13. komnata v České televizi.
Heda Čechová (vpravo) se nikdy nevzdávala
Vlastní smrt si nepřipouštěla
O otci tehdy malého Vladimíra nikdy nemluvila zle. Možná i proto mezi ní a synem vzniklo velmi pevné pouto. „Až na jeho smrtelné posteli jsem mu řekla, proč jsme se s jeho otcem rozvedli. Já jsem mu totiž celých těch padesát let neřekla, proč jsem jeho tátu opustila,“ přiznala Čechová. Vladimír vyrůstal v prostředí kultury a médií, ale matka ho netlačila do své profese. Spíš ho vedla k samostatnosti. Ovšem když se později stal hercem a moderátorem, byla na něj hrdá. Zároveň ale věděla, že vychovala slušného a dobrého člověka.
Sama si přitom prošla těžkou zdravotní zkouškou. Krátce před padesátkou jí lékaři diagnostikovali rakovinu a vyhlídky nebyly dobré. Prognóza zněla krutě, dávali jí jen pár měsíců života. „Ale já si tehdy téměř vůbec nepřipouštěla, že by to mohlo skončit špatně,“ vysvětlovala. Podstoupila léčbu, držela se psychicky a nakonec nemoc překonala. Zpětně o tom mluvila jako o další životní kapitole, kterou bylo potřeba zvládnout.
Se smrtí syna se nikdy nevyrovnala
O to tvrdší paradox přišel o desítky let později. Její syn onemocněl vážnou chorobou a jeho stav se rychle zhoršoval. Pro matku je vždy nepřirozené sledovat, jak odchází vlastní dítě. Podle jejích slov to bylo období bezmoci. Člověk by udělal cokoli, ale ví, že nemá situaci ve svých rukou. Nejvíc ji zasáhlo, jak rychlý konec to byl. Nezbyl čas na velká loučení ani smiřování. „Čas nic nezahladí. Ani dnes se s jeho smrtí nemůžu vyrovnat. Tady na prsou mám takovou černou bolestivou díru,“ smutnila.
Ztráta syna ji poznamenala víc než vlastní nemoc. Říkala, že na takovou věc se nedá připravit a že se s ní člověk úplně nevyrovná nikdy. Naučí se s ní jen nějak existovat. Pomáhala jí práce, drobné povinnosti, knihy, kontakt s lidmi. Byla typem člověka, který potřebuje mít důvod ráno vstát. Namlouvala audioknihy, zajímala se o dění kolem sebe, udržovala si přehled i zvědavost.
Po roce 1989 se krátce zapojila i do politiky v rámci Občanského fóra. Nakonec se ale vrátila ke klidnějšímu životu mimo velkou politiku. Poslední roky prožila poměrně nenápadně. Lidé ji občas poznávali, ale ona už nestála o pozornost. Vystačila si se svým světem, vzpomínkami a prací, která dávala smysl. Dožila se 91 let, tedy mnohem víc, než jí kdysi předpovídali lékaři.
