Článek
Kvůli práci jejího manžela se často stěhovali. Iva si však nestěžovala. Přesto, že si neustále musela hledat nové přátelé, že nevěděla, jestli jí vydrží práce apod., nikdy mu nic nevyčítala. „Brala jsem si ho s tím. Byla bych hloupá, kdybych po letech nadávala na něco, co jsem věděla od začátku,“ usmíval se sympatická brunetka. Když dostala „pokyn“, zabalila věci a za pár týdnů už byla klidně i na druhém konci republiky. A za rok či dva znovu. Takto stále dokola. Přesto, že si přála mít něco stálého, budovat něco, co jí zůstane, utěšovala se tím, že má alespoň manžela, který ji miluje. Jenže i v tomto ohledu bohužel narazila na realitu.
Osud jí šel naproti
Je třeba přiznat, že jejich manželství nebylo ideální. A nebylo to pouze tím, že se hodně stěhovali. Pavel měl řadu zájmů a dá se říct, že manželka nebyla na prvním místě. „Myslela jsem si, že když dám chlapovi volnost, bude domů chodit spokojený. A ono to tak nějakou dobu opravdu fungovalo.“ Jediné, s čím měla Iva vnitřní trápení, bylo, že ani dva roky po svatbě stále neměli děti. Vlastně o nich ani nemluvili. Když už na toto téma zavedla řeč, manžel rychle odbočil a začal o něčem jiném. Bylo zřejmé, že se mu do potomků příliš nechce. Na jednu stranu se ho snažila pochopit. Na stranu druhou ale věděla, že nemá času na rozdávání.
Vždy si totiž přála alespoň dvě děti, ideálně však tři. Takže začít rodit těsně před třicítkou jí přišlo jako nejvyšší čas. „Nebylo kam couvat. Ano, mohla jsem se smířit s tím, že miminko nikdy mít nebudu a žít jen ten kočovný život. Jenže v tomto ohledu jsem měla jasno a nehodlala ustoupit,“ vysvětlovala Iva. Zdálo se, že jí jde osud naproti. Manžel totiž dostal nabídku, aby začal pracovat v kanceláři za víc peněz. Tedy už žádné stěhování, žádné neustálé změny. A také čas na rodinný život.
Všechno zase bylo jinak
Našli si pěkný byt a chvíli to opravdu vypadalo, že se všechno k lepšímu obrací. Pavel už neuhýbal z tématu „děti“, dokonce o tom rád debatoval. Iva byla na vrcholu blaha, její sen byl tak blízko. Pak se ale věci opět změnily. Ne, že by se opět museli stěhovat, tentokrát do toho přišlo něco jiného. Lépe řečeno - někdo. „Pavel začal chodit za sousedkou. Tvrdil, že jí pomáhá, protože je sama. Já neměla důvod mu nevěřit. Za prvé jsem se s ní také seznámila a vypadala mile. A hlavně - bylo o třicet let starší než manžel. Bylo jí šedesát.“ Měsíce plynuly a Iva stále plánovala, jaké to bude, až budou mít dítě.
Jednoho dne však Pavel přišel domů a oznámil jí, že si to rozmyslel a mimčo nechce. Zůstala stát jako opařená. Nevěděla, kde se ta náhlá změna vzala. I když - náhlá - jak se to vezme. Iva začala pátrat, co se děje. A pro důvody změny chování jejího manžela nemusela chodit daleko. Stačilo přes chodbu. Doslova. „On opravdu chodil k sousedce. Pravda ale byla taková, že ta paní měla dceru. A té bylo čtyřiadvacet. Pravý důvod, proč ji tak intenzivně navštěvoval, dávali si tam dostaveníčka. Jak jsem brzy zjistila, paní sousedka měla duševní problémy. Brala prášky, často spala. A ti dva toho využívali.“
Na „kdyby“ se nehraje
V tu chvíle se Ivě všechno zhroutilo jako domeček z karet. Sny o dětech byly pryč, alespoň pokud jde o to, že by je měla s Pavlem. Když mu vmetla pravdu do tváře, ani moc nezapíral. „Jen chvíli se snažil mlžit, ale zjistil, že to nemá cenu. Scházeli se už půl roku. Tedy téměř celou dobu, co jsme tam bydleli. Říkám si, jestli nakonec nebylo lepší to nekonečné pendlování po republice.“
Každopádně Iva už to řešit nemusí. Na „kdyby“ se stejně nehraje, ona už má s Pavlem společného jen málo. Rozvedli se, snaží se naskočit do nového života. A doufá, že potká někoho, kdo bude sdílet její hodnoty o rodině a dětech. Zatím se to ještě nepovedlo.“
