Článek
Život s tatínkem nebyl pro sestry jednoduché. I když se snažil, maminku jim samozřejmě vynahradit nemohl. Pro Ivetu s Magdou to bylo o to složitější, že o jednoho z rodičů přišly v celkem divokém období. Mladší Magdě bylo patnáct, starší Ivetě o dva roky více. „Začaly jsem dělat blbosti. Toulaly jsme se po nocích, střídaly muže. Zkrátka jsme dělal všechno proto, abychom na tu hroznou věc s mámou zapomněly,“ vzpomínala Iveta. Vždycky ale měly výhodu, že se mohly jedna na druhou spolehnout. Dá se říct, že se vzájemně brzdily v tom, aby udělaly nějakou opravdu velkou hloupost.
Sestra se rozvedla, ona byla šťastná
Trvalo rok, možná rok a půl, než si v sobě vše srovnaly a přestaly se zlobit na celý svět. Zatímco Magda se brzy zamilovala a začala žít se svým tehdejším partnerem, Ivetě to trvalo mnohem déle. Až v pětadvacet našla svou lásku a věřila, že je to osudový chlap. Vypadalo to, že jsou si souzeni. „Kamarádi říkali, že jsme jako jedno tělo a jedna duše. Opravdu jsme se v mnohém doplňovaly i beze slov. Moc jsem si to období užívala,“ usmívala se sympatická zrzka. Štěstí jí sice zkazila skutečnost, že její sestra se rozvedla a byla zase po letech sama. Ale jelikož se zdálo, že to Magda zvládá dobře, Iveta si z toho velkou hlavu nedělala.
S odstupem času si sice říká, že mohla být pozornější, když u nich byla sestra stále častěji a častěji, že si měla všímat nějakých gest, které mezi sebou ona a její partner měli. Jenže po bitvě je každý generál. „Vůbec by mě nenapadlo, že je něco takového možné. Tím spíš, když jsme se s Petrem vzali a plánovali rodinu. Dodnes ani vlastně nevím, kdy to mezi nimi vzniklo, jestli to bylo náhlé, nebo si k sobě hledali cestu postupně.“ Každopádně asi půl roku po svatbě začala mít podezření, že její manžel někoho má.
Pomohla jí náhoda
Signály byly zřejmé - Petr změnil zvyky, začal dělat sporty, které nikdy neprovozoval apod. Ivetě brzy došlo, že je úplně někde jinde, než tvrdí. „Cítila jsem to z něj. Jenže jsem pořád nemohla přijít na to, o koho by mohlo jít.“ Dokonce ani ve chvíli, kdy našla v jeho tašce na údajný sport dámskou gumičku do vlasů, neřešila to. Tenkrát u nich totiž byla Magda a když Iveta s gumičkou nastoupila na manžela, sestra jí s ledovým klidem řekla, že je to její a že jí tam asi musela spadnout, když si dělala culík. Logické vysvětlení. A když si člověk nepřipouští, že by mezi právě mezi těmito lidmi mohl být milostný poměr, tak i uvěřitelné.
Iveta tak musela pátrat dál, nic v ruce pořád neměla. Pomohla jí náhoda. Petr měl odjet na tři dny na služební cestu. „Nikdy jsem mu nekontrolovala telefon, což ti dva dobře věděli. Ale ležel na stole a když jsem šla kolem, na displeji se objevila zpráva ve znění ,těším se, doma to nějak uhraj`. Srdíčka, pusinka a číslo mé sestry.“ Krve by se v Ivetě v tu chvíli nedořezali. Byla v šoku a nevěděla, co s tím dělat. Petr za pár minut odešel, měla tři dny na to si všechno promyslet.
Naučila se s tím žít
Jenomže nevymyslela nic. Ať si to přehrávala z jakékoli strany, uvědomovala si, že o dva milované lidi přijde. Nikoho jiného neměla. Jen pár kamarádek a tátu, který měl svých problémů až nad hlavu. „Lidé si asi budou myslet, že jsem blázen. Ale od té zprávy uběhl rok a já s tím nic neudělala. Žiju dál ve „spokojeném“ manželství a mám se sestrou skvělý vztah.“
Není to tak dávno, co její manžel přišel s nápadem, že by mohli jet na dovolenou. Ne pouze on a jeho manželka, ale i Magda. „Říkal, že je tak sama a nikoho nemá. Tak by prý měla jet s námi, aby přišla na jiné myšlenky. Ona s tím nadšeně souhlasila. Jasně, že byli domluveni dopředu. Naprosto bláznivý nápad. Zase to ale překousnu. Až se bude ode mě plížit k ní, budu dělat, že nic nevidím. Víte, já už se s tím vlastně naučila žít.“
