Článek
Jedna věc je, jak manželství jeden či druhý z partnerů vnímá, úplně odlišná věc však je, jaký opravdu onen vztah je. Klára žila v domnění, že má skvělého chlapa, kterému před třemi lety porodila syna a že se nemůže nic stát. Pokud přijdou problémy, tak je zvládnou, protože se přeci milují. Jenomže se ukázalo, že Petr k věcem přistupoval poněkud jinak. Mladá žena to bohužel zjistila způsobem, který byl všechno možné, jenom ne příjemný.
Pravdu vidět nechtěla
Když začala s Petrem chodit, některé její kamarádky ji varovaly. Měl totiž pověst nenapravitelného proutníka. Na druhou stranu měl neuvěřitelné charisma a dokázal krásně mluvit o tématech, o kterých toho Klára moc nevěděla. A její zvídavá dušička tak hltala každého jeho slovo. „Nemyslím si, že bych byla přehnaně naivní. Ale prostě mi s ním bylo dobře. Také jsem se zamilovala, takže jsem měla na očích růžové brýle. spadly mi až v době, kdy bylo pozdě,“ vysvětlovala. Navíc když začali randit, zdálo se, že Petr má oči jen pro ni.
Nebyl by prvním ani posledním člověkem, koho by láska změnila. Přesně to si Klára říkala, doufala, že ona je pro něj ta pravá, kvůli níž nechá své staré „já“ daleko za sebou. Zjistila, že to tak nebylo. Vlastně jí byl od začátku jejich vztahu nevěrný. Její smůla však byla, že v zametání stop byl opravdu dobrý. Takže Klára nic nezjistila několik let. Ne, že by neexistovaly nějaké náznaky, ona je ale vidět nechtěla. A co si budeme povídat, to se pak pravda odhaluje velmi složitě. Všechno tak bohužel zašlo velice daleko.
Myslel si, že se nemůže nic stát
Varování svého okolí tedy Klára ignorovala. Když ji Petr požádal o ruku, nadšeně souhlasila. Brala to jako důkaz, že je pro něj jediná. Proč jinak by si ji přeci chtěl vzít. „Dnes už vím, že si u mě prostě udělal zázemí. Starala jsem se o něj, prala mu, vařila. Měl to vlastně strašně jednoduché. Chodil za milenkami a já hloupá mu to „žrala“ i s navijákem.“ Kdo ví, jak dlouho by to takto pokračovalo, kdyby si Petr nezačal být až příliš jistý tím, že jeho drahá polovička nikdy na nic nepřijde. Se svými známostmi se ukazoval i veřejně, což ještě mohl „okecat“ tak, že jde o schůzku apod. Byla tu však jiná, závažnější věc.
Několikrát se totiž stalo, že vzal svoji milenku do bytu, ve kterém bydlel s Klárou. Pečlivě pak zametl stopy, v čemž byl ostatně přeborník. Nicméně ne nadarmo se říká, že se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Aby na něj všechno prasklo nebylo zase až tak složité. Stačilo, aby se Klára jednou vrátila domů dřív z práce a najednou stála tváří v tvář drsné realitě.
Nikdy na to nezapomene
Ten den se jí udělalo špatně, odešla z kanceláře před polednem. Namířila si to rovnou domů s tím, že si chvíli lehne. Už když překročila práh bytu, bylo jí jasné, že je něco špatně. Dámské boty na rohožce, chichotání z ložnice. „Chtělo se mi v tu chvíli zvracet. Ale přemohla jsem se vtrhla do ložnice. Ležel tam manžel, nějaká krasotina si zrovna hrála s jeho vousy. Oba byli nazí. Koukli se na mě, vůbec se nelekli. A já začala hystericky ječet.“ Pro Kláru to bylo hrozné, něco takového si nepředstavovala ani v nejhorším snu.
Když jí došla slova a po tváři jí tekly slzy, Petr se na ni podíval a řekl větu, na kterou do smrti nezapomene: „Jestli chce řvát, tak se otoč a odejdi, jestli si chceš udělat dobře, přidej se k nám.“ Krve by se v ní v tu chvíli nedořezali. Možná čekala omluvy, možná trapné mlčení. Tohle ale byla síla. „Utekla jsem, na nic jiného jsem se nezmohla. Nepochopíte, jak mi tohle mohl říct. Od té doby jsem ho neviděla. Samozřejmě jsme se rozvedli.“
Zdroj: autorský článek
