Článek
Kvůli rodině obětovala hodně. Vzdala se kariéry, přišla o většinu přátel, protože manžel dostal práci v jiném městě a museli se tedy přestěhovat. Nikdy si nestěžovala. Věřila, že to tak má být a její úlohou je dělat jakýsi rodinný tmel. Když byly nějaké problémy, byla to právě Leona, která je v drtivé většině případů vyřešila. Několik let se zdálo, že je to dobře nastavený mustr a každý má v rodině své místo a poslání. Poslední dobou se toho ale hodně změnilo. Bohužel pro pohlednou brunetku jen k horšímu.
Odpočítával jí každou korunu
Spouštěčem problémů bylo, že se její manžel nepohodl v práci. Místo toho, aby ho povýšili tak, jak bylo naplánované, zůstal na své pozici. A zřejmě měl pocit, že za to může jeho drahá polovička. „Asi chápu, že se člověk někdy potřebuje vypovídat a „odnese“ to ten, kdo je mu nejblíž. Ok, byla jsem ochotna dělat chvíli hromosvod. Jenže už to trvá měsíce a nelepší se to. Spíš naopak, vymýšlí pořád nové a nové věci, jak mě ponížit,“ kroutila hlavou Leona. Její manžel chodil do práce i z práce s pocitem, že mu celý svět ubližuje. Místo toho, aby hledal jiné možnosti a třeba si našel jiné zaměstnání, dělal všem kolem sebe peklo na zemi.
Leona byla první na ráně. „Chtěl si dokázat, že je chlap, jinak si to neumím vysvětlit. Seřval mě, že jen utrácím peníze a nevydělávám. Přitom máme dvě děti a jasně jsme si řekli, že se o ně budu starat.“ Důsledkem jeho frustrace bylo, že Leoně začal odpočítávat každou korunu, kterou vydá. Musela domů nosit účty za sebemenší maličkosti. A když si koupila něco, co nebylo do domácnosti a bylo to jen pro ni, byl oheň na střeše. Manžel na ni křičel, že je marnotratná, že si neváží peněz, které ani sama neumí vydělat.
Bála se reakce svého otce
Pro mladou ženu to byl hrozný šok, cítila se hrozně. „Když chci na začátku měsíce peníze, které stejně dávám za jídlo a věci pro prcky, musím se ponižovat. Musím ho prosit a říkat, že jsem na něm závislá, že bez něj bychom byli všichni na ulici a takové věci. Není to dobré, cítím se hrozně.“ Řešením by bylo, kdyby od manžela odešla. Z jejího pohledu to ale tak jednoduché není. Zůstat sama prakticky bez prostředků se dvěma dětmi ve městě, které skoro nikoho nezná? To by nemuselo skončit dobře.
Samozřejmě ji napadlo sbalit sebe i děti a odstěhovat se zpátky. Jenže to by musela rodičům vysvětlovat, proč manželství skončilo, co se stalo apod. Na to zase neměla odvahu. Zejména její otec by jí v tom nechal pořádně vykoupat. „Ty jeho řeči! zase by mi kázal, jak mi to celou dobu říkal, že jsem nezodpovědná a nedokážu si ani udržet vztah. Ne, díky, na to prostě nemám.“
Nemá se komu svěřit
Zatím je to tedy tak, že Leona každý měsíc překousne ponížení a pokorně manžela prosí, aby měla na jídlo pro sebe a jejich potomky. Jak dlouho to je udržitelné, sama netuší. Možná jednoho dne potká někoho, s kým jí bude dobře, pak nebude váhat a od manžela odejde. „Ano, je to varianta. Ale jsem pořád s dětmi, těžko se seznámím. A i kdyby, nenechal by mě odejít.“ Zdá se tedy, že je mladá žena ve velmi zapeklité situaci.
Je to navíc o to horší, že se nemá komu svěřit. Jednu, dvě kamarádky, které měla, jsou stovky kilometrů daleko. Své pocity tak stále dusí v sobě a snaží se nezbláznit. Uvědomuje si však, že se blíží doma, kdy i její míra trpělivosti a tolerance přeteče. Co bude pak, se teprve uvidí.
