Článek
Už během studií na střední škole se Pavel do krásné Jany zamiloval. Ona to ale ještě nevěděla, řekl jí to až na vysoké, kam je osud také zavál víceméně pohromadě. „Měli jsme pár stejných přednášek, takže jsme se často vídali. Nicméně trvalo ještě dva roky, než kývla na první rande,“ vzpomíná Pavel, pro kterého byla jeho vyvolená splněním všech snů.
Kamarádi mu ji záviděli, protože opravdu vyčnívala nejen vzhledem, ale i inteligencí a charakterem. Každý, kdo je viděl pohromadě tvrdil, že si jsou souzení a že k sobě prostě patří. Jenomže jak už to tak bývá, věci se občas vyvinou úplně jinak, než by si člověk přál.
Žil jsem si svůj sen
Dlouho neměli žádné problém. Jestli se pohádali, tak kvůli maličkostem a všechno brzy přešlo. „Nemohl jsem si na nic stěžovat, věci byly přesně takové, jak jsem si vždycky přál. Jana byla sice trochu tvrdohlavá a často se snažila prosadit svou vůli, to mě ale nijak zvlášť nevadilo. Naopak, když sem tam něco vyřídila a zařídila sama, kvitoval jsem to s povděkem.“
Jednou, možná dvakrát měl sice podezření, že se mu Jana vzdaluje, snad dokonce uvažoval o tom, jestli si někoho nenašla. „Ale vždy se všechno vysvětlilo, na otázky jsem dostat rozumné odpovědi. Dál jsem to neřešil. Navíc jsem jí věřil. Přesto jsem si ale říkal, že jestli se náš vztah jednou rozpadne, bude to kvůli ní, rozhodně ne kvůli mě.“ Vzali se po dvou letech a zase se dlouho nezdálo, že se blíží katastrofa.
Na manželku jsem si nevzpomněl
Přišlo to jako z čistého nebe. Pavel s kamarády odjel na hory, což nebylo nic neobvyklého, občas si vyrazili na pánskou jízdu. „Bohužel jsme potkali pár holek a jedna z nich…no, byla prostě božská. A já nevím proč, ale pořád pokukovala po mě. Bylo mi to divné, nejsem žádný krasavec. První den jsem se snažil nevšímat jejího zájmu, druhý už jsem ale neodolal a šel za ní.“
Slovo dalo slovo, sešli se další den na svahu. Celý den spolu lyžovali, večer už se odtrhli od přátel a šli spolu na večeři. „Skvěle se s ní povídalo. Byl jsem v tom až po uši, na Janu jsem úplně přestal myslet. Vyspali jsme se spolu, na zbytek pobytu jsme si pak našli pokoj a byli v něm spolu.“
Prosby ani omluvy nepomohly
Když hory skončily, jely každý domů. Ale pořád si psali, několik měsíců se scházeli. „Jednou jsem přišel domů a měl jsem sbalené věci. Jana mě počastovala mnoha nevybíravými slovy a mimo jiné mi sdělila, že ta kočka z hor je její kamarádka. Prostě se na mě domluvily a dotáhly to opravdu do velkého finále. Jana prý stále doufala, že mě to pustí, že nebudu tak hloupý, abych se zamiloval do první holky, který jde kolem mě. No, dnes už víme, že doufala marně.“
Marně se Pavel snažil svoji manželku odprosit, zrada byla až příliš velká. Nešlo z jeho strany o pouhý úlet, ale o city, což Jana nehodlala trpět ani omlouvat. „Rozvedli jsme se, od té doby jsem sám. Myslím, že už se nikdy nezamiluji.“
