Článek
V mládí kolem sebe Marek Vašut (65) vytvářel obraz rebela, který nehraje podle pravidel. Tahle poloha mu seděla nejen na jevišti a před kamerou, ale dlouho i v osobním životě. A jak sám naznačuje v různých rozhovorech, největší konflikty nevedl s okolím, ale především s vlastní hlavou. „Jsem depresák, který se rád směje,“ tvrdí s úsměvem herec. Ovšem cesta k tomu „uvědomění“ rozhodně nebyla jednoduchá. A ani krátká.
Marxismus ho zavedl na jinou cestu
Diváci si ho pamatují jako charismatického „zlého kluka“, typově ideálního pro role mužů na hraně. Průlom přišel mimo jiné s filmem Pěsti ve tmě, který z něj udělal výraznou tvář své generace. Jeho drsný projev a přirozená autorita fungovaly i na divadle, angažmá v Národním divadle nebylo náhodou. V tehdejším souboru zkrátka chyběl někdo s podobnou energií.
Přitom cesta k herectví nebyla předem daná. V dospívání ho víc lákala výtvarná tvorba a filozofie. Jenže realita studia v době normalizace, kde dominoval povinný marxismus, jeho zájem rychle ochladila. Herectví tak nakonec zůstalo nejschůdnější variantou i díky tomu, že měl náskok. Před kamerou stál poprvé už jako dítě ve filmu Káťa a krokodýl.
Rozhodl se dobrovolně odejít ze světa
Jeho herecký typ byl výrazný, ale zároveň trochu svazující. Do určité míry se vědomě stylizoval, aby se vyhnul ideologicky podbarveným rolím „kladných hrdinů“. Zároveň ale tahle stylizace splývala s jeho povahou. Výbušnost, netrpělivost a sklon jít do konfliktu se promítaly i mimo práci. Některé vztahy tím poznamenal natolik, že se dnes společenským akcím spíš vyhýbá. Ne z nezájmu, ale z praktického důvodu, prostě nechce narážet na lidi, se kterými si v minulosti nerozuměl.
Soukromý život si dlouhodobě drží stranou pozornosti. Nikdy se neoženil a o partnerských vztazích mluví minimálně. Do toho se přidaly psychické potíže. Deprese ho provázely už od mládí, ale zásadní zlom přišel kolem roku 2000, kdy se dostal na úplné dno. „Šestého června 2000 jsem se skutečně pod vlivem dlouhodobě neléčených depresí rozhodl odejít dobrovolně ze života,“ uvedl s odzbrojující upřímností. V té době také více řešil vztah k alkoholu, který byl pro něj dlouho formou úniku.
Vyzývá lidi, aby vyhledali pomoc
Postupně začal hledat rovnováhu. Nešlo o žádný náhlý obrat, spíš o sérii menších kroků, změnu životního stylu, větší důraz na psychickou hygienu a schopnost říct si o pomoc. Právě osobní zkušenost ho přivedla k tomu, že dnes otevřeně podporuje debatu o duševním zdraví. Vždyť ani on sám se nejprve neléčil ze své vlastní vůle. „Nebylo to dobrovolné a byla to chyba, samozřejmě. Proto říkám, přátelé, nic neřešte, nemá cenu se trápit. Vyhledejte lékařskou pomoc, protože ta pomoc existuje a je účinná,“ vysvětloval. V českém prostředí, kde se tohle téma dlouho spíš přehlíželo, to není samozřejmost.
Vedle herectví si našel další způsoby vyjádření. Věnuje se fotografii, malbě a v posledních letech i digitální grafice. Technologický posun ho evidentně baví, počítačová tvorba mu umožňuje kombinovat výtvarné cítění s novými nástroji. Není to jen koníček, ale důležitá součást jeho každodennosti.
Všechno může být jinak
Zajímavý je i jeho vztah k cestování. Na rozdíl od většiny lidí nehledá teplo a pláže. Přitahují ho spíš chladné destinace, hory a sníh. Má blízko k severské atmosféře nejen vizuálně, ale i mentálně. Samota a ticho pro něj nejsou nepříjemné, naopak fungují jako protiváha k profesi, která je postavená na pozornosti a kontaktu s lidmi.
V posledních letech se objevuje nejen v českých, ale i zahraničních projektech, často v menších, charakterových rolích. Jeho angličtina i typ mu umožňují pohybovat se i mimo domácí scénu, i když nejde o mainstreamovou kariéru v Hollywoodu. Spíš o průběžnou spolupráci na projektech, které dávají smysl. Každopádně Marek Vašut je ukázkovým příkladem člověka, který může být veřejností vnímán jako charismatický sympaťák, který snad ani nemůže mít osobní problémy. Jenže realita je často úplně odlišná.
