Článek
Herecké sny bývají v šestnácti letech velké a bez záložního plánu. Markéta Světlíková (71) do nich šla naplno. Když dostala nabídku na hlavní roli ve filmu Metráček, nebrala ji jako epizodu, byla ochotná se přizpůsobit i fyzicky. Dnes by podobný požadavek na změnu váhy u nezletilé herečky vyvolal debatu o etice. Na začátku 70. let to ale bylo bráno pragmaticky: role je role. Jitka Pažoutová měla být „ta silnější holka ze třídy“, takže představitelka musela odpovídat představě publika. Stehlíková přibrala ne z rozmaru, ale z pracovního nasazení. V podstatě si oblékla postavu i mimo kostým. Důsledky toho rozhodnutí byly pro její další kariéru zcela zásadní.
Dostala nálepku, které se nezbavila
Příběh podle knihy Stanislava Rudolfa byl na svou dobu překvapivě otevřený. Neřešil jen kila navíc, ale hlavně stud, první zamilovanost, pocit, že člověk nestačí ideálu. To jsou témata, která se v rodinách často neprobírala. A film je najednou ukázal bez moralizování. Z dnešního pohledu je skoro úsměvné, že Jitka působí spíš jako zdravě stavěná dívka než „metráček“. Jenže tehdejší ideál byl jinde. Svět obdivoval extrémně štíhlou Twiggy a dospívající dívky měly pocit, že tělo je projekt, na kterém se neustále pracuje. V tomhle ohledu se vlastně moc nezměnilo, jen ideály vypadají jinak.
Úspěch Metráčka byl obrovský. Jenže dětská sláva má háček. Publikum vás zafixuje v jedné podobě. Pro diváky byla Markéta dlouho „ta baculatá Jitka“, i když dospěla, zhubla a herecky se posunula. Studium na konzervatoři bylo logické pokračování. Role přicházely, ovšem jen ty menší. A tady se ukazuje realita herectví, o které se málo mluví: talent je jen část rovnice. Záleží na typech, příležitostech, štěstí i na tom, jestli vás průmysl dokáže číst jinak než skrze jednu roli. Herečka postupně zjistila, že čekat na „velký comeback“ není ideální. A hlavně, že to nechce.
Proč vlastně hrát?
Zlom přišel ve chvíli, kdy ji divadlo přestalo těšit. Vystudovala výchovnou dramatiku na DAMU a začala pracovat s dětmi. Vedení souborů, rozvoj fantazie, podpora sebevědomí, to všechno jsou věci, které mají dlouhodobější dopad než jeden filmový hit. „Někdy je to učení v podstatě režisérská práce, někdy je zase to režírování učitelská práce. Já to vlastně nerozlišuju, a dokonce ve své práci ani nerozeznám to, za co jsem nebo nejsem placená. Dělám prostě to, co mě baví, někdy zadarmo, někdy za peníze,“ vysvětlovala před časem. Její proměna nebyla nápadná, ale možná o to důležitější. Z herečky, která chtěla být vidět se stala herečkou, která pomáhá druhým, aby byli vidět.
Zajímavé je, že se k Metráčkovi nerada vrací. Neudržuje kolem něj nostalgii, neposkytuje na to téma rozhovory. Někdo by to mohl číst jako nevděk vůči filmu, který ji proslavil. Ale těžko říct, jak to je. Jedna role totiž člověka nedefinuje, i když si to publikum myslí. Pro diváky je Metráček kult. Pro ni to byla jen jedna kapitola, navíc spojená s citlivým obdobím dospívání.
Tichý, ale plnohodnotný život
Život mimo reflektory, v regionech, s občasným ochotnickým divadlem. To nezní jako kariérní vrchol. Ale možná je to spíš důkaz, že úspěch má různé podoby. Někdo sbírá ceny, jiný zkušenosti a smysluplnou práci. Jisté také je, že Metráček přežil dekády, protože mluví o univerzálním pocitu: nejsem dost. Každá generace si do něj promítne něco svého. Váhu, vzhled, popularitu, sociální sítě, jak chcete.
A Markéta Světlíková vlastně připomíná ještě jednu věc. Identita se může vyvíjet, ona je toho jasným důkazem. To, co v šestnácti vypadalo jako sen a životní cíl, se o pár let později stalo jen zkušeností, která ji posunula jinam. Markéta Světlíková si dodnes nese důsledky svého rozhodnutí kývnout na roli „metráčka“, přibrat a zazářit. Možná mohla být velkou hereckou hvězdou, kdyby nebyla zaškatulkovaná. Kdyby…na ty se ale nehraje.
