Článek
Waldemar Matuška patřil v 70. a první polovině 80. let mezi největší hvězdy československé populární hudby. Jeho nezaměnitelný hlas znal prakticky každý. Vystupoval v televizi, natáčel desky, koncertoval po celé republice a jeho písně se pravidelně objevovaly v rozhlase. Měl za sebou úspěšné působení v Semaforu, řadu hitů i několik vítězství v anketě Zlatý slavík. Pro miliony posluchačů představoval symbol bezstarostné zábavy a populární kultury. I proto vyvolalo jeho rozhodnutí odejít do emigrace tak silnou reakci.
Chtěl říkat, co si myslí
Když se v roce 1986 nevrátil z pobytu ve Spojených státech a požádal o možnost trvalého pobytu v zahraničí, komunistické vedení pochopilo, že přišlo o jednu z nejvýraznějších tváří domácí kultury. Zatímco odchod disidentů nebo politických odpůrců režim očekával, emigrace člověka, který byl součástí oficiálního kulturního života, působila mnohem nepříjemněji. „Nemá smysl žít v zemi, kde na jevišti nemůžu říkat, co si myslím,“ komentoval Matuška později svůj odchod z Československa.
Režim proto spustil osvědčený mechanismus, který používal vůči mnoha emigrantům. Státní média začala Matušku kritizovat a prezentovat jeho rozhodnutí jako selhání člověka, který se obrátil zády ke své vlasti. Veřejný prostor měl dostat jasný signál, že někdejší hvězda už není vítanou součástí československé společnosti.
Vnuk Waldemara Matušky dnes žije s herečkou Janou Strykovou
Jeho hlas zmizel i z Chalupářů
Následovaly konkrétní kroky. Matuškovy písně se přestaly vysílat v rozhlase, jeho jméno zmizelo z televizních pořadů a připravované projekty byly zastaveny. Gramofonové desky se přestaly vydávat a některé nahrávky se postupně vytratily z běžné distribuce. Jeho zpěv zmizel i z kultovního seriálu Chalupáři, kde při znělce divák slyšel jen instrumentální provedení legendární písně atd. Režim se snažil vytvořit dojem, že člověk, který odešel, přestal existovat i jako umělec.
Tato strategie však měla své limity. Waldemar Matuška nebyl začínající zpěvák ani okrajová osobnost. Byl jedním z nejpopulárnějších interpretů své generace. Jeho písně lidé znali nazpaměť a jeho hlas zůstával spojený s mnoha televizními pořady i filmovými vzpomínkami. Zatímco úřady mohly kontrolovat vysílání nebo vydávání desek, nemohly vymazat popularitu, kterou si vybudoval během několika desetiletí.
Vrátit se už nemohl, musel uspět v USA
Samotná emigrace přitom znamenala obrovské osobní riziko. Matuška opouštěl prostředí, kde měl vybudované jméno, stabilní příjmy i zázemí. Ve Spojených státech začínal prakticky od nuly. Přestože byl slavný mezi Čechy a Slováky, v americkém prostředí představoval neznámou osobnost. Musel si najít nové publikum a přizpůsobit se úplně jiným podmínkám. „Odešel jsem z republiky a nemohl se vrátit, z čehož vyplývalo vše ostatní. Musel jsem za každou cenu uspět. Nic jiného nepřicházelo v úvahu,“ měl naprosto jasno.
Velkou roli v jeho novém životě sehrála československá komunita žijící v zahraničí. Právě mezi krajany našel posluchače, kteří o jeho vystoupení stáli a kteří v něm často viděli nejen oblíbeného zpěváka, ale také symbol spojení s domovem. Koncerty pro emigranty se staly důležitou součástí jeho práce a postupně mu umožnily vybudovat si ve Spojených státech nové zázemí.
Odchod za hranice měl ovšem i majetkové důsledky. Stejně jako řada dalších emigrantů přišel o část svého majetku v Československu. Nemovitosti a další majetkové záležitosti byly v tehdejším systému často řešeny způsobem, který emigrantům prakticky znemožňoval zachovat si plnou kontrolu nad tím, co doma vlastnili. Matuškův případ nebyl výjimkou.
S Olgou Matuškovou byl zpěvák šťastný
Kdyby se soudil ze státem, tak by asi vyhrál
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se zdálo, že se situace rychle napraví. Matuška se mohl vracet do vlasti, opět vystupovat před českým publikem a jeho písně se znovu objevily v médiích. Mnohé problémy však nezmizely automaticky. Otázky majetku, právních nároků a důsledků emigrace se ukázaly být složitější, než si veřejnost často představovala. „I když mě bolševik odsoudil k trestu propadnutí majetku, o užívací právo na byt jsme nepřišli. A teď už ho přesto přes deset let okupuje nějaký Janeček,“ říkal. Tím „nějakým Janečkem“ myslel Františka Janečka.
Byt nikdy zpátky nezískal.„Kdyby dal Walda celou věc k mezinárodnímu soudu, vyhrál by stoprocentně. Ale musel by se soudit s Českou republikou,“ myslela si jeho manželka Olga. To ale zpěvák nikdy neudělal. Právě zde se ukazuje zajímavý rozměr jeho příběhu. Zatímco politická změna proběhla během několika týdnů, osobní následky rozhodnutí z roku 1986 zůstaly přítomné ještě mnoho let. Matuška už nebyl mužem, který by se chtěl vrátit k životu, jaký vedl před emigrací. Ve Spojených státech si mezitím vybudoval nový domov, nové přátele i nové životní návyky.
Florida, kde se usadil, se stala jeho domovem. Zde trávil většinu času, zde žil se svou rodinou a zde také našel klid, který mu veřejný život v Československu často nenabízel. Přesto si zachoval silné vazby k českému publiku. Do vlasti pravidelně přijížděl a jeho koncerty po roce 1989 patřily mezi sledované kulturní události.
Měl by relativní klid, přesto riskoval
Přístup státu k Waldemaru Matuškovi je dnes zajímavý i z širšího historického pohledu. Ukazuje, jak fungoval vztah mezi státem a populární kulturou v období normalizace. Umělci mohli být oslavováni a podporováni, pokud zůstávali součástí systému. Ve chvíli, kdy se rozhodli odejít, se však často stávali nepohodlnými osobami, které bylo třeba odstranit z veřejného prostoru.
Současně jde o příběh člověka, který navzdory vysokému postavení riskoval vše, co vybudoval. V době emigrace mu bylo přes padesát let, měl za sebou úspěšnou kariéru a mohl relativně pohodlně pokračovat ve známém životě. Přesto se rozhodl pro krok, který znamenal nejistotu a začátek v cizí zemi.
Když Waldemar Matuška v roce 2009 zemřel, vzpomínala na něj česká veřejnost především jako na výjimečného zpěváka. Jeho životní osud však připomíná, že za známými písněmi se skrývá také příběh střetu jednotlivce s politickým systémem. Nebyl to spor vedený před jediným soudem ani konflikt uzavřený jedním rozsudkem. Šlo o dlouhý zápas o profesní existenci, majetek, svobodu a právo rozhodovat o vlastním životě.
Zdroje: autorský článek s využitím
kniha - Waldemar Matuška: Snům ostruhy dát (Michal Bystrov)
