Článek
Většina žen sní o tom, že ji manžel bude milovat, splní každé její přání a nebude běhat za jinými ženami. Eliška to všechno má. Její Marek je prototypem věrného chlapa, který má dobrou práci a nemá problém zajistit sebe, svou drahou polovičku ani jejich případné děti. Jenomže pohledné brunetce to nestačí. Lépe řečeno, není to život, který by ji naplňoval. Ač to zní hodně paradoxně, ona by raději někoho, s kým se denně pohádá.
Chci, aby na mě někdy zvýšil hlas
Potřebuje napětí, emoce. S Markem nic z toho dle svých slov nemá. Proto se definitivně rozhodla, že se rozvede. „Vím, že mě miluje. Je to úžasný chlap, nosil by mě na rukou, je na mě opravdu moc hodný. Jenže já ho mám prostě jistého, nemusím o něj bojovat. Nikdy by mě nepodvedl, na jiné ženy se ani nepodívá. Já to ale prostě nedávám, to není pro mě,“ vysvětluje sympatická mladá žena. Přitom právě pro tyto vlastnosti si Marka brala a proto jí ho i dnes závidí většina jejích kamarádek. Jí je to ale málo.
Když přemýšlí nad tím, s kým by chtěla být, má celkem jasno. Touží po muži, se kterým zažijí drsné hádky, po kterých bude následovat divoké usmiřování v posteli. Chce chlapa, který jí bude umět říct ne, když se mu něco nebude líbit. „Neřekla bych, že Marek je naivní. Na své podřízené je celkem přísný. Ale neumí si to přinést domů. Přitom by stačilo, aby na mě někdy zvýšil hlas, aby mi dal najevo, že je chlap a já ženská, která ho musí poslouchat. Jasně, nesmí se to přehánět, ale rozumíte mi přeci,“ rozvíjí svou teorii o panu dokonalém Eliška.
Záviděla cizím lidem
Několikrát se snažila Markovi své pocity předestřít. Nesetkalo se to ale s úspěchem. Její manžel debatu vždy zakončil tím, že na ni přeci nebude zlý jen proto, aby se ona cítila dobře. „Argument, který mi přijde úplně mimo. Já se přeci mám cítit dobře, alespoň on tvrdí, že dělá všechno proto, abych se měla dobře. Měl šanci to dokázat.“ Poslední kapka přišla na jejich společné dovolené v Chorvatsku. V hotelu spolu s nimi bydlel i jiný manželský pár, který se byl schopen během jediné večeře několikrát pohádat, ovšem do víru noci pak odcházeli ruku v ruce.
Přesně to si Eliška přála. Emoce. To je to, co jí v manželství tak zoufale chybí. Jenomže jak se zdá, od Marka se ničeho takového nedočká. „Právě v Chorvatsku jsem se rozhodla, že už to takhle dál nejde. Když jsme se vrátili, sešla jsem se s právníkem a řeším, jak nejlépe formulovat žádost o rozvod. Mezi mnou a Markem jsou totiž některé věci, které bude třeba vyřešit. A předmanželskou smlouvu jsme si sepsat nenechali. Byla to chyba, to dnes vím.“
Kéž by mi byl nevěrný!
Když se Eliška svěřila své kamarádce o tom, co plánuje, dostala od ní hrozně vynadáno. „Nechápala že chci někoho jako je Marek opustit. Nepochopila mě, tvrdila, že mám být ráda a nevymýšlet blbosti. Jenže pro mě to prostě nejsou blbosti, ale důležitá součást života. Nevím, jak jinak to vysvětlit.“ Buď jak buď, trvá si na svém, rozvod bude.
Její manžel zatím o ničem neví. Možná něco málo tuší, každopádně to pro něj asi bude velká rána. „Vím, že nikoho jiného nemá, o to je horší mu dát sbohem. Kdyby mě podváděl, bylo by to jednodušší. Ale to bych ho neopustila, bojovala bych o něj. Ach jo, kéž by mě podváděl!“ Jsou to ale v životě paradoxy!
