Článek
Na pražském Proseku dnes vyrůstají nové byty, kavárny a parkovací stání, která se v developerských vizualizacích lesknou sluncem. Místo působí obyčejně, možná až nudně, zkrátka typický kus proměňující se Prahy. Jen málokdo z lidí, kteří si tu dnes vybírají bydlení, tuší, že ještě relativně nedávno bylo tohle místo spojené s jedním z nejmrazivějších kriminálních příběhů devadesátých let. Ne kvůli tomu, co se tu stalo, ale kvůli tomu, co se tu mělo stát.
Motivem byl co největší zisk
Orličtí vrazi patří k případům, které se v české kriminalistice připomínají dodnes. Nejen brutalitou, ale i chladnou „podnikatelskou“ logikou, s jakou jejich činy vznikaly. Devadesátá léta byla obecně dobou divokých příležitostí. Rychlé peníze, slabší kontrola státu, nové podnikání, šedá zóna byznysu i bezpečnosti, to jim hrálo do karet. Někteří lidé v tom viděli šanci vydělat, jiní šanci obejít pravidla. A pár z nich posunulo hranici úplně mimo běžné uvažování.
Skupina kolem Karla Kopáče nebyla parta náhodných násilníků. Většina členů se pohybovala ve světě posiloven, ochranky a „silových“ profesí, které tehdy zažívaly boom. V prostředí, kde se míchaly peníze, svaly, kontakty a někdy i podsvětí, vznikla parta lidí, která začala řešit problémy tím nejtvrdším způsobem. Jejich motiv byl prostý, a to co největší zisk. Oběťmi se stávali lidé, u nichž vrazi předpokládali majetek nebo finanční prospěch. Žádné zkratové jednání, spíš kalkul.
Měl víc zakázek než vlastních mrtvol
Nejznámější část jejich příběhu se váže k Orlické přehradě. Právě tam končila těla některých obětí v sudech, zatížená tak, aby zmizela pod hladinou. Představa „beze stopy“ byla pro pachatele klíčová. Věřili, že voda je dokonalý archiv bez přístupu veřejnosti. Jenže žádný plán není neprůstřelný a kriminalisté nakonec poskládali mozaiku, která vedla k odhalení celé skupiny.
Méně známá, ale o to znepokojivější je kapitola o domě v Praze, který si gang pořídil. Navenek měl sloužit jako posilovna, což dávalo smysl vzhledem k jejich životnímu stylu. Fitness centra byla tehdy symbolem nové doby, místem, kde se potkávali podnikatelé, bodyguardi i lidé hledající respekt. Jenže dům měl mát ještě jinou funkci. Ve sklepních prostorách údajně plánovali vybudovat zařízení, které by umožňovalo rychlou a nenápadnou likvidaci těl. „Zamrazilo mě, když mi prozradil, že měli daleko víc zakázek, že měli víc lidí, které měli oddělat. Opravdu to byla prosperující firma,“ řekl novinář Josef Klíma České televizi, jaké dojmy si odnesl z rozhovoru s Kopáčem.
Zajímali se o koupi šrotovacího mlýnu na maso
Myšlenka na „kafilerii na lidi“ zní jako přehnaná metafora z filmu, ale v kontextu devadesátkového podsvětí nepůsobí úplně mimo realitu. Uvažovalo se o technologiích používaných při zpracování živočišných zbytků, tedy o způsobech, jak fyzicky rozmělnit materiál a zbavit se ho bez velkých stop. „Zajímali se o koupi šrotovacího mlýnu na maso, jaký se používá v kafileriích. Policie si tenkrát myslela, že chtěli zavražděné lidi mlít na kusy a vypouštět do odpadu,“ řekl Jiří Svoboda, režisér filmu Sametoví vrazi.
Jestli by plán skutečně dotáhli do konce, dnes už nikdo s jistotou neřekne. Faktem ale je, že jejich uvažování se posouvalo směrem k systematizaci násilí. Ne jen „udělat a zmizet“, ale vytvořit proces. A tady se příběh stává možná děsivější než samotné vraždy. V určité fázi už nešlo jen o osobní zisk z jednotlivých činů. Gang koketoval s myšlenkou poskytovat „služby“ i dalším kriminálním kontaktům. Jinými slovy, chtěli udělat z mizení lidí regulérní mezinárodní byznys. Jestli to byl reálný plán, nebo jen chlubení a fantazie, je otázka. Ale i samotná úvaha ukazuje, jak daleko byli ochotni zajít.
Město si pamatuje víc, než se zdá
Ironií je, že řada podobných zločinů nakonec nepadne kvůli geniální policejní práci, ale kvůli lidským slabostem pachatelů. Někdo udělá chybu, někdo se svěří, někdo zpanikaří. I tady sehrály roli výpovědi, rozpory a postupná práce vyšetřovatelů. Když se případ rozpletl, ukázalo se, že realita je temnější než většina kriminálek v televizi.
Dnes už na místě domu, kde gang plánoval realizovat svá zvěrstva, nestojí nic, co by tuhle kapitolu připomínalo. Nová výstavba přepisuje paměť města rychleji než historické knihy. Lidé tu venčí psy, řeší hypotéky a vybírají barvu kuchyňské linky. A je to tak vlastně v pořádku. Město nemá být muzeem zločinů.
Přesto má tenhle příběh zvláštní dozvuk. Ukazuje, jak snadno se v turbulentní době může smíchat touha po penězích, pocit nedotknutelnosti a parta lidí, kteří si navzájem potvrzují, že „to projde“. Nejde jen o senzaci z devadesátek, ale o připomínku, že kriminalita nevzniká ve vakuu. Vyrůstá z prostředí, příležitostí a lidských rozhodnutí.
Zdroje: autorský článek s využitím extra.cz, idnes.cz, cnn.iprima.cz, blesk.cz, tn.nova.cz
