Článek
Kamkoliv Václav Voska (†63) vstoupil, strhl na sebe pozornost. Milovali ho diváci, kolegové ho obdivovali a velmi si ho vážili. Za všechny to kdysi krásně popsala ve svých vzpomínkách Květa Fialová (†88), která s ním dlouhá léta sdílela jeviště Městských divadel pražských: „Byl to úžasný herec, jeho umění bylo hluboké, rostlo z jeho intelektu, a přitom bylo spontánní. Václav dokázal být nesmírně vtipný, milý, byl to zajímavý muž. Měl v sobě cosi podobného jako pan Höger. Oba dva jako by byli z jednoho vrhu, z jedné řeky.“
Nestál jen o role milovníků
Pocházel z Prahy, z intelektuální a umělecky zaměřené rodiny gymnaziálního ředitele. Od dětství se věnoval hudbě a zajímal se o divadlo a také hrával na nejrůznějších pražských scénách v malých roličkách. Nicméně po maturitě na „tatínkově“ gymnáziu šel studovat práva a nebýt německé okupace, kdy se zavřely brány vysokých škol, nejspíš by se tomuto úctyhodnému povolání i věnoval.
Ale Václav Voska využil této situace k tomu, že se naplno začal věnoval herectví, které mu navíc dávalo možnost aspoň na chvíli zapomenout na tragickou smrt staršího bratra Jiřího (†28), s nímž si byl velmi blízký. Začínal jako elév ve Vinohradském divadle, kde se stal záhy stálým členem tamějšího činoherního souboru. Svým zjevem byl v mládí předurčen k postavám milovníků a romantických hrdinů, jenže on toužil po charakterním hraní a neustále na sobě pracoval. Záhy dostal nabídku z Národního divadla, ale ve vysněném angažmá dlouho nepobyl.
Šťastná šedesátá léta
Po roce 1948 vznikl ve Zlaté kapličce takzvaný „akční výbor“, který měl očistit naši první scénu od buržoazních nešvarů. A Václav Voska patřil mezi ty, k nimž měli soudruzi největší výhrady. Nejen kvůli jeho rodinnému původu, ale i pro to, že byl hluboce věřící člověk. Dostal dopis, kde byl vyzván, aby přehodnotil své pravicové smýšlení. Zdvořile odmítl, a tím si nad sebou podepsal rozsudek: z Národního musel odejít.
Naštěstí přišla nabídka z Městských divadel, kde pak hrál až do konce života a vytvořil tam mnoho nezapomenutelných rolí. S uvolňující se politickou atmosférou se Voska víc a víc objevoval také ve filmu a v televizi. Před kamerou pro něj byla nejšťastnějším obdobím 60. léta a začátek 70. let, z kterého pocházejí seriály F. L. Věk nebo Sňatky z rozumu či filmy Bílá paní a Měsíc s dýmkou. V té době nabité optimismem se herec rozhodl vstoupit do politiky, a stal se dokonce poslancem tehdejší České národní rady.
Smutek zaháněl alkoholem
Šťastným rokům ale odzvonilo poté, co se Václav Voska zúčastnil pohřbu Jana Palacha (†20) a podílel se na nahrávání gramofonové desky, která vyšla na Palachovu paměť. Jako trest přišel zákaz natáčení, který se později rozšířil i na rozhlas a vyhodili ho i z DAMU, kde působil jako profesor. Václav Voska byl zoufalý: on, který byl zvyklý neustále pracovat, se najednou podobal rybě na suchu. Propadal depresím a své zoufalství léčil alkoholem a milostnými avantýrami: jednou z jeho milenek se stala například i krásná kolegyně Irena Kačírková (†60).
Naštěstí se během 70. let našlo pár režisérů, kteří našli odvahu a Voskovi začali nabízet role a on bral jakoukoliv nabídku, včetně tendenčních seriálů jako Třicet případů majora Zemana. Duševní neklid a nadměrné pití si ale začaly vybírat daň na jeho zdraví, což Václava Vosku ale nijak nezastavilo v tom, aby právě v posledních letech svého života prožil vrchol své divadelní kariéry.
V Městských divadlech šel z role do role a každou svou kreací diváky nadchl. Jednou z nich byla i hlavní postava ve hře Rozhovory se Sókratem, která byla vlastně jeho loučením se světem i diváky, protože na rodinné dovolené v Beskydech mu vypovědělo službu srdce a 20. srpna roku 1982 zemřel ve Valašském Meziříčí.
Zdroje: idnes.cz, super.cz, lifee.cz, krajskelisty.cz
