Článek
Jeho démonický zevnějšek klamal. Přestože byl Petr Čepek díky němu tak nějak předurčen k rolím násilníků a drsňáků, v reálném životě takový rozhodně nebyl. Jeho rodina, ale i spolupracovníci na něj vždy vzpomínali jako na člověka s dobrým srdcem. A také jako na čestného muže, který měl své morální zásady. Těm zůstal věrný i v dobách, kdy mu komunistický režim házel klacky pod nohy.
Zastal se spolužáka Mrkvičky
Cholerický produkční ve snímku v Trhák, žárlivý Turek v legendárním filmu Vesničko má středisková nebo ztracená existence v Petrolejových lampách. Ať dostal jakoukoli roli, nechal v ní část své duše. Lidé to viděli a oceňovali. Málokdo by řekl, že v mládí byl spíš introvert a představa, že bude „šaškovat“ před diváky, ho děsila. V divadle se poprvé objevil v Ostravě ve třinácti letech a zůstal mu věrný. Díky této zkušenosti však zjistil, že herectví bude jeho život. I když propadl z ruštiny, dostal se na DAMU a začala se kariéra jednoho z nejlepších herců své generace.
Měl štěstí na spolužáky, mezi kterými byli Josef Abrhám, Jiří Krampol a řada geniálních umělců. V té době se také projevil jeho čest pro spravedlnost. Když jeho spolužák Ladislav Mrkvička během majálesu sundal z legrace kladku z tramvaje, vyfotil ho přitom příslušník StB. Průšvih byl na světě. Mrkvička skončil za mřížemi a spolužáci hlasovali o jeho vyloučení ze školy. Jediný, kdo to odmítl, byl Čepek. A na protest s Mrkvičkou odešel ze školy. „Byl tak čestný, až byl nesnesitelný,“ glosoval to později sám Mrkvička v rozhovoru pro Reflex.
Na luxus si nepotrpěl
Vysněný diplom tak nedostal (stalo se tak až po revoluci) a vrátil se do ostravského divadla. Později se vrátil do Prahy a spoluzakládal Činoherní klub. Zůstal tam i v době normalizace, kdy ho celá řada jeho kolegů opustila. On však zůstal až do své smrti v roce 1994. V divadle téměř bydlel, miloval to tam.
V té době také odmítl hrát v seriálu Třicet případů majora Zemana. Moc takových jako on nebylo, dovolil si to málokdo. Dokonce sám režisér Jiří Sequens ho přemlouval, aby roli vzal. Marně. Čepek věděl, že si tím zavřel celou řadu dveří, nebude u mnoha zajímavých projektů. Příliš ho to ale netrápilo, vždyť měl „svoje“ divadlo a peníze pro něj nebyly nijak podstatné. Nepotrpěl si na luxus, o čemž svědčila i jeho škodovka, které prý jednou cestou na chalupu dokonce vypadl motor.
Tři ženy a dvě skvělé dcery
Jeho soukromý život byl také hektický. Svoji první ženu opustil, protože nemohla mít děti. A on po rodině moc toužil. Během jednoho natáčení se seznámil s fanynkou Helenou Rytířovou, kterou si později vzal a měli spolu dceru Petru. Rozvedli se nejen kvůli jeho náladovému chování, ale prý i kvůli jeho románkům.
S dcerou měl perfektní vztah, pomáhala mu dokonce najít třetí manželku. Vzal si letušku Ivanu, měli spolu dceru Kristýnu. Jenže osud mu příliš spokojených let nenadělil. Lékaři mu diagnostikovali rakovinu slinivky a i přes jednu z prvních operací na našem území této nemoci podlehl.
Čepek nechtěl být za chudáka, netoužil po lítosti. I když byl hodně nemocný, stále hrál a natáčel. V létě 1994 vzal manželku a dceru Kristýnu a odjeli na chalupu. Známým řekl, že na ně nebude mít čas kvůli práci. Odjel do nemocnice ve Vrchlabí, počkal, až jeho manželka na chvíli někam odejde, a zemřel. Podle lékařů si konec přesně naplánoval. Bylo mu čerstvých čtyřiapadesát let.
