Článek
Mladá žena stála ve frontě v obchodě a čekala až na ni přijde řada. Stejně jako šest, sedm dalších lidí. Surfovala na mobilu, nic neobvyklého. Sice to neutíkalo, ale měla čas, nikam nespěchala. Byl to zkrátka obyčejný nákupní den, žádný shon před svátky, žádná mimořádná situace. Lidé před se občas posunuli o krok dál a mlčky sledovali pás u pokladny. Právě v takových chvílích si člověk myslí, že základní pravidla slušnosti ještě pořád fungují. Nebo nemyslí? To je jedno, každopádně všechny myšlenky, které vlétají kdoví kde, se mohou během „pikosekundy“ rozplynout.
Nebetyčná drzost
Z boční uličky se objevila mladá žena, spíš se tedy vyřítila. Bez zaváhání prošla kolem celé fronty a postavila se přímo k pokladně. Neomluvila se, nepůsobila rozpačitě, ani se nesnažila vysvětlovat. „Chovala se, jako by bylo naprosto samozřejmé, že může jít rovnou na řadu. Pokladní na ni okamžitě zareagovala širokým úsměvem, pozdravila ji jménem a začaly si tykat. Všichni kolem pochopili, že se dobře znají,“ vysvětlovala Kamila s tím, že pravděpodobně šlo o jinou pokladní, která ten den nebyla v práci. Nebo právě odcházela domů ze směny.
Napětí mezi zákazníky bylo cítit ve vzduchu. Několik lidí si vyměnilo pohledy, někdo si tiše povzdechl. V tu chvíli pokladní situaci definitivně zhoršila, když se ke své známé naklonila a polohlasem jí poradila, ať se na „blbé kecy ostatních“ klidně vykašle. Nešlo už jen o předběhnutí, ale o otevřené zlehčování lidí, kteří dodržovali pravidla a čekali.
Pravidla musí platit pro všechny
Kamila se rozhodla, že to takhle nenechá. Ne proto, že by snad spěchala. Bylo jí jedno, jestli přijde domů o pět minut později. Šlo o princip. „Přišlo mi to krajně nespravedlivé. Nevidím důvod, proč by měl kdokoli právo předbíhat. Takže jsem na ty dvě začala cosi pokřikovat. Nic sprostého, byla jsme v klidu. Spíš jsem z nich udělala blbky.“ Když ostatní ve frontě viděli, že by se mohli přidat k někomu, kdo začal hájit i jejich zájmy, neváhali. A za chvíli z toho byla pořádná vřava.
Mladá žena se tvářila dotčeně, pokladní podrážděně. Místo omluvy z jejich strany ale přišlo mlčení a nepříjemná atmosféra. Právě tehdy padlo rozhodnutí požádat o přivolání vedoucího. „Zase nešlo o zbytečné drama, ale o princip. Pokud zaměstnanec obchodu dává najevo, že pravidla platí jen pro někoho, podkopává tím důvěru všech ostatních zákazníků. A to říkám velice kulantně,“ usmívala se Kamila.
Nutno říct, že nakonec dosáhla svého. Do vedoucího „hučela“ tak dlouho, až jí slíbil, že pokladní dostane pokutu a z výplaty jí strhnou peníze. „Jestli to udělali nebo ne, už je mi jedno. Slušnost a rovnost by neměly být volitelným bonusem. Na tom si trvám.“
Zdroj: autorský článek
