Článek
Jako mladý se náhodou setkal s ženou, který mu věštila z ruky. Předpověděla mu bolestivý závěr života a také mu vzala naději na dráhu sportovce. Tenkrát to František Peterka samozřejmě ještě netušil, ale slova kartářky se naplnila.
Vzpírání po hospodách bez činky
Nikdy netoužil po herectví. Nebýt jeho učitele, který v něm poznal talent a navrhl Peterkově sestře, aby ho nasměrovala na konzervatoř, tak kdo ví, kde by skončil. Několikrát ho chtěli ze školy vyhodit, nebyl totiž zrovna příkladný student. Jenže on se vždy dokázal vyhecovat a u opravných zkoušek válel. Studia tak nakonec dokončil přesto, že se spíš považoval za introverta a potřebu předvádět se neměl.
Sám sebe sice viděl v záři reflektorů, jeho snem byla ale kariéra sportovce. Už jako malý kluk vzpíral a plánoval, že se dostane na olympiádu. A tento sen v něm hlodal stále víc a víc. Už ve Slováckém divadle řediteli oznámil, že končí, protože se chce stát učitelem tělocviku. Ten ho pak přemlouval, aby mu odehrál alespoň poslední roli. A tak to bylo pořád dokonce. Peterka „končil“, ředitel ho přemluvil, aby zůstal.
Paradoxem všeho bylo, že milované vzpírání musel Peterka trénovat po hospodách. Tenkrát ještě žádné kluby nebyly, musel tak vzít zavděk sálem. Navíc ani neměl svoji vlastní činku, první si koupil až v roce 1948 a pak ji s sebou všude vozil. V té době dávno zapomněl na dávnou věštbu kartářky. Vzpomněl si na ni až zhruba dva roky před osudovým úrazem.
Jste prodlouženou rukou boží
Několikrát se přistihl, jak si říká, že „je to tady“. Dokonce se mu prý zdálo, že do něj cosi zezadu narazilo. V roce 2001 ho pak opravdu srazila nepozorná řidička automobilu. Peterka se na ni však ani nezlobil, nikdy jí nevyčinil. Řekl jí, že už to měl kdysi napsané v dlani a ona je pouze prodlouženou rukou boží. Každopádně následovalo neskutečně martyrium v podobě dvaačtyřiceti operací.
„Přál jsem si, modlil se, abych zemřel. Nechtěl jsem s nikým mluvit, protože vše ztratilo smysl. Říkal jsem si, že už nikdy nebudu chodit, nebudu moci cvičit. Drogy, které mě nechávaly napůl při vědomí, byly to nejlepší, co jsem mohl od života očekávat,“ uvedl František Peterka v pořadu 13. komnata. Trpěl neuvěřitelnými bolestmi a když ho pak přeložili do léčebny dlouhodobě nemocných, pomalu se loučil se životem. Byl přesvědčený, že je to jeho konec.
Nepovažoval se za velkého umělce
Později však říkal, že na chirurgii mu zachránili tělo a v LDN duši. Našel tam svůj klid a rozhodl se, že zase bude chodit. A to se mu povedlo. Ale aby toho nebylo málo, poslední roky před smrtí prodělal infarkt, další operace pak následovala kvůli zlomenině nohy v krčku. František Peterka zemřel ve spánku 24. listopadu 2016, oplakávali ho nejen kolegové, rodina a známí, ale i veřejnost.
Nebyl totiž jen skvělým hercem, ale také úžasným člověkem, který byl prototypem skromnosti. I když se představil v mnoha výborných filmech, lidé si ho pamatují hlavně jako Krakonoše z Krkonošských pohádek. Mnohokrát se nechal slyšet, že je překvapen, proč po něm fanoušci chtějí podpis. Nepovažoval se totiž za velkého umělce, kterým však bezesporu byl.
Skvělý český Fantomas
Ve filmu debutoval snímkem Černý prapor z roku 1958, hlavní roli si zahrál i ve filmu Chlap jako hora (1960). Mezi jeho nejznámější filmové role patří série komedií Zítra to roztočíme, drahoušku…!, Co je doma, to se počítá, pánové, Příště budeme chytřejší, staroušku a mnoho dalších. Hrál také v televizním seriálu Arabela, kde vytvořil postavu českého Fantomase.
V roce 2020 nechalo vyrobit město Liberec na jeho počest bronzovou bustu, která byla umístěna v prostorách liberecké radnice. Už v roce 1997 dostal Medaili města Liberec za občanské zásluhy. V listopadu 2016 získal v tomto severočeském městě čestné občanství.
Zdroje: zeny.iprima.cz, super.cz, idnes.cz, bleskc.cz, irozhlas.cz, wikipedia.org
