Článek
Klid se stal podezřelým stavem. Ne proto, že by byl škodlivý, ale proto, že nezapadá do systému, který stojí na výkonu, růstu a neustálém pohybu. Dnešní svět je nastavený tak, že hodnotu člověka odvozuje od jeho aktivity. Čím víc toho děláš, čím víc jsi unavený, čím víc mluvíš o tom, jak makáš na své budoucnosti, tím víc jsi „v pořádku“. Klidný člověk do této rovnice nepasuje. Je těžko zařaditelný, nevolá o pozornost, nevytváří tlak a nevypráví příběh o tom, jak se neustále zlepšuje.
Život přeci není závod
Kdysi byl klid znakem moudrosti, vyrovnanosti a vnitřní síly. Dnes je často vykládán jako lenost, pasivita nebo nedostatek ambicí. Pokud nejsi unavený, asi se nesnažíš dost. Pokud nejsi ve stresu, asi nejsi dost důležitý. Pokud nemáš přeplněný diář, něco s tebou není v pořádku. Zvykli jsme si považovat neklid za normální stav a klid za výjimku, kterou je potřeba vysvětlovat.
Žijeme v kultuře, která oslavuje pohyb, změnu a zrychlení. Neustále plánujeme, optimalizujeme, porovnáváme se a hodnotíme sami sebe podle toho, jak jsme produktivní. Klidný člověk z tohoto kolotoče vystupuje. Neúčastní se závodu. Neběží za další metou. Nehledá neustále nové způsoby, jak se „vylepšit“. A právě tím ostatní znejišťuje. Připomíná totiž, že možná není nutné běžet tak rychle. Že možná není povinné být pořád lepší verzí sebe sama. Že možná existuje jiný způsob, jak žít, aniž bychom se neustále opravovali.
Nepohodlní pro systém
Klidní lidé jsou pro systém nepohodlní. Nedají se snadno motivovat strachem z neúspěchu ani tlačit do výkonu. Nereagují automaticky na výzvy typu „měl bys víc“, „mohl bys líp“ nebo „nesmíš polevit“. Jejich existence zpochybňuje představu, že shon je nutný a že vyčerpání je přirozenou součástí hodnotného života.
Podezření vůči klidu má i hlubší, osobnější rovinu. Když někdo zpomalí, nastavuje zrcadlo těm, kteří běží. Připomíná jim, že možná neběží proto, že musejí, ale proto, že se bojí zastavit. Že možná nejsou přetížení jen prací, ale i tichým pocitem prázdna, který by se objevil, kdyby se na chvíli přestali zaměstnávat.
Proto je jednodušší klid znehodnotit. Označit ho za lenost, nedostatek ambicí nebo nezodpovědnost. Je to pohodlnější než připustit, že někdo jiný možná našel způsob, jak nebýt neustále v napětí a boji sám se sebou. Že někdo jiný už nepotřebuje dokazovat svou hodnotu neustálou aktivitou.
Klid je forma odporu
Dnešní svět miluje lidi, kteří jsou vidět, kteří produkují, reagují a dokazují, že jsou nepostradatelní. Klidní lidé jsou spíš neviditelní. Nepotřebují tolik potvrzení zvenčí, neřídí se tempem algoritmů ani tlakem okolí. A právě proto působí podezřele, jako by odmítali základní pravidla hry.
Jenže klid není útěk. Klid je forma odporu. Tichá, nenápadná, ale hluboká. Je to odmítnutí myšlenky, že člověk má cenu jen tehdy, když je vyčerpaný. Odmítnutí víry, že smyslem života je stát se projektem, který je potřeba neustále vylepšovat. Odmítnutí tlaku, že musíme být pořád na cestě někam jinam.
Možná tedy nejsou klidní lidé podezřelí proto, že by s nimi bylo něco špatně. Možná jsou podezřelí proto, že ukazují, že něco není v pořádku se světem, který považuje klid za problém.
Zdroj: autorský článek s využitím
