Článek
Česká republika se schválením novely zákona zařadila k dalším evropským zemím, které už dříve jasně deklarovaly, že fyzické trestání dětí je nepřijatelné. Na druhou stranu rodiči, který dá svému potomkovi například pohlavek, stejně žádné postihy nehrozí. Je to tedy spíš mnoho povyku pro nic. Faktem ale je, že schválení zákona vyvolalo celou řadu rozbouřených diskusí. A ruku na srdce, vůbec se není čemu divit. Protože to zkrátka nedává smysl.
Zákon máme, ale co dál?
„Víme, že i obyčejná facka vlastně nabourává důvěru mezi dítětem a rodičem a velmi často, ve dvou třetinách případů, stojí na začátku skutečného týrání,“ vysvětlila ředitelka Centra Locika Petra Wünschová. Otázkou však je, jestli je na víně opravdu ono trestání dítěte, nebo narušený člověk, který to „dotáhne“ až k týrání. Autor tohoto článku vyrůstal v bezproblémové rodině, ovšem už dávno si přiznal, že byl prostě sígr. Kdyby mu otec sem tam „jednu nevrazil“, nebo nedal na zadek, kdo ví, co by z něj vyrostlo. Bavit se o jakékoli narušené důvěře je nesmysl, nic takového se nestalo.
Můžeme se stokrát bavit o tom, že jakékoli týrání (nejen fyzické) dětí je nepřípustné. Bezesporu to tak je. Nicméně dát rodiči na vědomí, že nesmí využít výchovné metody, které uzná za vhodné, je také špatně. Navíc, když už zákon, tak pořádný. Ne paskvil, který vznikl. „To ustanovení je opravdu bezzubé, protože neobsahuje žádné postihy, a je tudíž pouze deklaratorní,“ kritizuje například právník Jan Černý. Česká republika zkrátka schválila jakýsi výkřik do tmy. Zbytečný, polarizující a vlastně nic neřešící.
Měl by se zohlednit věk dítěte
Pojďme si ale vzít gró, tedy to, o čem je vlastně celá debata. Jedni říkají, že trestat fyzicky dítě je špatně jakýmkoli způsobem. Druzí tvrdí, že „výchovná facka“ nemůže ublížit. Asi by stálo za to vzít nejprve v potaz věk dítěte. Bít dvouleté, tříleté dítě za to, že se pokakalo na pískovišti, nebo nechce jít domů a dělá scény, je zcela mimo. Nepomůže to, prcek také nedokáže vyhodnotit, ta co že je vlastně trestán. Takže z tohoto pohledu v pořádku, zakažme to. Ale rovnou řekněme i B, tedy nechť platí sankce pro ty, kteří se proviní.
Nicméně potom tu máme, řekněme desetiletého klučinu, který už moc dobře ví, co se po něm chce. Dokáže rozlišovat věci, vyhodnocovat, plánovat a uvědomovat si, že nekoná dobro. Když ho najdete, jak trhá mouchám křidýlka přesto, že jste mu už desetkrát říkali, aby to nedělal, tak je facka prostě na místě. A co dělat, když nebohá matka nehne se synem, se kterým začíná mlátit puberta? Asi si klekne na kolena a zkusí se modlit, třeba to zabere. Jasně, argument, že nezabere ani ta facka, je zřejmě na místě. Ale pořád tam je nějaká šance.
Máme dítěti lhát, chceme, aby se stydělo?
Obecně je velmi snadné zakázat fyzické trestání dětí. Prostě něco napíšete, schválíte a vymalováno, můžete si odškrtnout. Chybí ale kvalitní rada, co místo toho. Jasně, můžete dítěti něco slíbit za to, když bude hodně. A to má jako vážně smysl? Kupovat si jeho „oddanost“ není o nic více výchovné, než facka. Vysvětlovat, ukazovat, co je dobré a co je špatné. Skvěle, zatleskejme tomuto nápadu. Ovšem předpokládá to, že dítě na vás nebude zvysoka kašlat a nebude si dělat legraci z toho, jak mu matka a otec znovu a znovu dokola omílají, že nemá zašlapávat žabičky, když hopkají přes silnici. Znovu půjde a znovu na další dupne. Jen tak, protože mu za to zase hrozí jen domluva o ničem.
S dítětem také můžete různě manipulovat. Dostat ho do nekomfortních situací, kdy mu bude stydno. Jestli to chceme, tak potěš koště. Nebo svým potomkům můžete lhát, aby udělali něco, co chcete. A pak jim oznámit, že jako smůla. Také nic moc. Zkrátka není alternativa. Fyzický trest je natolik „jiný“, že v opodstatněných případech ho nedokáže nic nahradit. Když máme výzkumy na to, že facka v mnoha případech stojí na počátku fyzického týrání dítěte, tak proč nejsou výzkumy i na to, kolik grázlů vyrostlo jen proto, že je doma nefackovali?
Zdroj: autorský článek s využitím seznamzpravy.cz a tn.nova.cz
