Článek
Měla spokojené manželství, do práce chodila ráda. Ostatně, aby také ne! Jana se vypracovala z řadové pozice až na jedno z řídících míst. Věděla, že to dokázala jen díky vlastní píli. „Byla jsem na sebe moc pyšná. Navíc jsme byli dobrý kolektiv, měla jsem motivaci se dál zlepšovat. A musím říct, že jsem měla velké plány. No, nakonec z nich nezůstalo nic,“ usmívá se dnes poněkud smutně. Na druhou stranu zůstala sama sebou a může na sebe být hrdá.
Byla z něj unešená
Když skončil šéf jejich pobočky, Jana z toho nedělala žádnou vědu. Trochu si myslela na jeho místo, nakonec ale uznala, že má ještě čas. „Šel do důchodu, fajn chlápek. Ale měl přijít borec z velkoměsta, střelec, který nás prý naučí velké věci. Takže jsem se těšila.“ Nutno říct, že první dojem z nového vedení měla Jana skvělý. Charismatický chlapík, který přesně věděl, o čem mluví. Měl „drive“, jak se moderně říká, šel přímo k věci, zbytečně se nebabral v detailech. Pohledná brunetka věřila, že vedle něj pracovně povyroste.
Dlouho to tak opravdu vypadalo. „Nikomu nenadržoval, choval se suverénně, zároveň ale jedna se všemi fér. Říkala jsem si, že přesně taková bych chtěla být, pokud bych jednou někomu šéfovala.“ Možná se sem tam objevovaly nějaké náznaky, které ji mohly varovat. Jana toho ale nedbala. Byla okouzlena jak šéfem, tak svojí novou rolí a vědomím, že se může dál zlepšovat.
Doma to řekla manželovi
Samozřejmě jí nebylo nijak divné, když občas se šéfem zůstala sama. Sice sem tam zbystřila, když po pracovní době volala manželovi, že se zase opozdí a šéf se ani neobtěžoval nechat ji na telefonát prostor, soukromí. „Naopak to pak komentoval, že mám štěstí, že manžel je tak tolerantní. Měl narážky ve smyslu, co všechno by mi asi prošlo a tak. Neřešila jsem to, prostě jsem to prošla,“ vzpomínala Jana. Nikdy to nezašlo dál než ke slovním „vtípkům“. Jana to sice za humor nepovažovala, říkala si však, že každý se projevuje nějak.
Jednoho dne jí však spadly růžové brýle. Zase se šéfem zůstali sami, tentokrát to ale dopadlo jinak, než obvykle. „Plácnul mě po zadku. Tvrdil, že to bylo omylem, protože ze stolu spadli nějaké papíry a on je chtěl ve vzduchu zachytit. Zvláštní, že by mu ruka padla zrovna na moje pozadí.“ Každopádně pro Janu to bylo znamení, že takhle dál ne. Sice později uznala, že to opravdu mohla být jen náhoda. Čekala však, že se šéf alespoň omluví, pokud mluvil pravdu. To se ale nestalo. „Manžel mu chtěl dát do huby. Samozřejmě mu to doma řekla. A i jeho reakce byla jasná - nikdo mi nemá co sahat na intimní partie. A když už, tak se omluvit.“
Neudělala jsem chybu?
Pak se tedy stalo to, co asi muselo. Jana dala výpověď a vymohla si, že odejde okamžitě. Zkrátka nechtěla už být s někým takovým v jedné firmě. Pryč byly sny o kariéře, o vedení pobočky. Horko těžko hledala novou práci. Když se jí to povedlo, musela začínat od začátku. „S odstupem času si říkám, jestli jsem neudělala chybu. Mohla jsem to přejít mlčením, co když to fakt udělal omylem? Nikdo jiný si totiž na něj nikdy nestěžoval.“
A aby toho nebylo málo, nakonec přišla i o manžela, který tolik horoval za to, aby z práce odešla. Nebylo to kvůli plácnutí od šéfa, ukázalo se, že Janin partner má jinou ženu. Odmítla to tolerovat, jednala rázně. Tak, jako byla vždycky zvyklá.
Zdroj: autorský článek
