Článek
V původním zaměstnání jsem byl spokojen. Skvělí kolegové, výborný plat a své jsem měl jisté. Jenže, znáte to… Časem se každá práce omrzí a člověk se chce posunout dál. Rozšířit si obzory, poznat jiné firmy a nabýt nových zkušeností. Přihlásil jsem se tedy do výběrového řízení a vzali mně.
Předchůdce odcházel do penze a protože můj nový zaměstnavatel chtěl najít „svěží vítr do plachet“, hledal někoho z venku. Byl mi předán skvělý tým lidí, a když jsem poznal všechny procesy a zjistil, co a jak funguje, viděl jsem neuvěřitelný potenciál. Nikdy jsem neměl potřebu hrabat se v detailech a vždy jsem na jednání přišel s konkrétními body a cíli, co a jak se bude dělat.
Bylo pár lidí, kteří ze změn neměli radost, avšak jedna pohledná brunetka vypadala, že je ke změnám nakloněna. Přišlo mi, že s pomocí její spolupráce se nám podaří plnit cíle jednodušeji a efektivněji. A bylo tomu skutečně tak. Byla skvělá, chytrá, zapálená do práce a měla ten správný potenciál být v tom, co dělá, lepší, efektivnější. Chtěl jsem jí k tomu dopomoct.
Být nejlepší znamená občas obětovat osobní čas
Vše se zdálo být ideální a na nejlepší cestě. Bohužel naše pracovní úsilí bylo mnohdy vykoupeno pobyty v kanceláři po pracovní době. Jedinou výhodou bylo, že měla smysl pro humor a tak i když jsme v kanceláři řešili pracovní věci, neodcházeli jsme vyčerpaní a unaveni, ale s dobrou náladou, že se nám ten den opět něco podařilo dokončit.
Obdivoval jsem, že jí manžel toleruje časté pozdní příchody domů. Vždy mu poctivě volala, že se opozdí a já ji občas připomněl, že má skvělého manžela, když toto dokáže tolerovat. Protože jsem ten den toho měl opravdu hodně a byl jsem unavený, trochu jsem si neprofesionálně rýpnul, co vše by asi tolerovat dokázal. Přeci jen, má velmi ambiciózní ženu a sám ji jistě nechtěl nijak bránit v rozvoji. Myslel jsem to s nadsázkou, samozřejmě, ale nejspíš to pochopila trochu jinak. To mne trochu zarazilo, protože určitě o sobě moc dobře ví, že je krásná mladá slečna a proto spoustu narážek slýchává určitě denně od různých mužů.
Vše bylo na nejlepší cestě a viděl jsem, jak pracovně roste každým dnem. Věděl jsem, že jednou by mohla zastat i mou pozici, za což jsem byl rád - protože až bych se chtěl posunout opět dále, byla by na toto místo ideální. Byl jsem na ní hrdý, když jsme procházeli výkazy za poslední pololetí. Jenže, ten večer se to nedopatřením celé pokazilo.
Za všechno může uklízečka
Každý večer, když už všichni byli doma, nastupovala četa uklízeček a každá měla zadanou svou práci. Některé vysypávaly koše, jiné vysávaly, jedna z nich právě utírala prach v mé kanceláři, a nevinný dotaz „Mohu otevřít okno?“ mi přišel jako dobrý nápad, protože se celý den v kanceláři nevětralo. Žel, průvan mezi otevřeným oknem a otevřenými dveřmi kanceláře rozfoukl dokumenty z mého stolu a chtěl jsem je rychle zachytit, aby nevylétly oknem ven.
Kolegyně bohužel právě stála mezi oknem a stolem, a tak jsem nedopatřením zavadil rukou o její pozadí. Trochu jsem se začervenal, ale na ní bylo vidět zděšení. Omluvil jsem se. Řekla, že raději půjde domů, že už toho má dost.
Druhý den nepřišla do práce a další den dala výpověď. Když jsem se jí ptal, proč, nedokázala srozumitelně vysvětlit. Možná nechtěla, možná se jen styděla to říct narovinu. Bylo to něco ve smyslu že je toho na ní příliš mnoho, že nemůže tak často zůstávat v práci dlouho a že je to trochu osobní, což už nechtěla upřesnit.
Bylo mi jasné, že je to kvůli poslednímu incidentu a snažil jsem se jí výpověď rozmluvit. Nejsem ten typ, který míchá osobní a pracovní záležitosti, jenže byla pevně rozhodnutá a jak jsem ji znal, když se rozhodla, nebylo cesty zpět. Nechtěl jsem přijít o tak skvělého člověka v týmu, ale bohužel se už nic nedalo dělat. Rozloučili jsme se podáním ruky, popřál jsem jí hodně štěstí v pracovním a osobním životě a pak jsme se již vícekrát neviděli.
