Článek
Existují dvě skupiny lidí. Ti, kteří přiznají, že sledují Ulici. A pak ti, kteří tvrdí, že by je ani nenapadlo se na ni dívat, jen nějakým zázrakem vědí, kdo se s kým rozešel, kdo je zase těhotný, kdo se po pěti letech vrátil z Německa a proč se v hospodě řeší další rodinné drama. Náhoda? Sotva. Nenávist k Ulici se za ta léta stala skoro společenskou povinností. V hospodě, na sociálních sítích i v kanceláři se sluší prohlásit, že je to „nekonečná slátanina“, „odpad“ nebo „seriál pro zoufalce a babičky“. Jenže sledovanost pořád neklesá tak, jak by odpovídalo armádě samozvaných kritiků. To znamená jediné – někdo si pravdu upravuje. A není jich málo.
Ulice překvapí jen málokdy
Ano, Ulice je často předvídatelná. Když se objeví nový sympatický muž, můžete si být téměř jistí, že do měsíce někomu rozbije vztah. Když se v seriálu objeví šťastná rodina, začněte odpočítávat, za kolik dílů přijde nevěra, dluhy, nemoc nebo dosud utajované dítě. A když se někdo odstěhuje, existuje slušná šance, že se za pár let vrátí s novým účesem, životním moudrem a dalšími problémy v kufru.
Lucie Vondráčková patří k nevýraznějším tvářím seriálu
Scénáristé už dávno pochopili, že v českých domácnostech není největším nepřítelem vrah ani mafián. Skutečné drama začíná ve chvíli, kdy někdo neodpoví na zprávu, špatně pochopí jednu větu nebo odejde z místnosti přesně v okamžiku, kdy zazní ta nejdůležitější informace. Kdyby spolu postavy komunikovaly jako normální lidé, měl by každý díl asi sedm minut a zbytek vysílacího času by zaplnila reklama na jogurty.
Ulice „řeší“ každodenní problémy
A přesto se na to dá dívat. Možná právě proto, že život většiny lidí není přehlídkou výbuchů, automobilových honiček a tajných agentů. Většina z nás řeší hypotéku, pubertální děti, protivného souseda, hádku s partnerem nebo šéfa, který umí zkazit náladu ještě před ranní kávou. Ulice zkrátka nabízí iluzi, že vaše problémy nejsou zase tak hrozné. Stačí se podívat na hrdiny seriálu a člověku se hned uleví.
Co seriálu nelze upřít, je výdrž. Za dobu jeho existence vznikly desítky ambiciózních českých seriálů, které měly být revoluční, moderní a světové. Mnohé po jedné nebo dvou řadách zmizely v televizním zapomnění. Ulice tu pořád stojí jako panelák z osmdesátých let – možná není krásný, možná se o něm vedou vášnivé debaty, ale pořád plní svůj účel.
Fanoušci tvrdí, že jsou postavy skoro jako členové rodiny. Odpůrci namítají, že právě v tom je problém. Některé televizní rodinné příslušníky už člověk vídá déle než vlastní příbuzné. Děti dospěly, dospělí zestárli, někteří herci odešli, jiní přišli. A divák? Ten pořád sedí na stejném gauči a říká si, že už se na to příště opravdu dívat nebude.
Sára Donutilová, tehdy ještě jako Affašová, zářila v seriálu Ulice coby Jana Rytířová
„Odpůrci“ mají ty nejlepší informace
Nepomáhají ani vtípky, které seriál provázejí už roky. „Kolik má Ulice dílů?“ Správná odpověď zní: ano. „Kdy skončí?“ A proč by měla? Když se každý rok najde dost lidí, kteří se večer usadí před televizi, není důvod zavírat krám. Paradoxem je, že ti nejhlasitější kritici bývají často nejlépe informovaní. Přesně vědí, která postava je otravná, který herec už měl odejít a která dějová linka byla podle nich úplná katastrofa. To člověk nezjistí z náhodného přepnutí programu. To chce poctivě odsledované hodiny.
Je tedy Ulice brak? Pokud brak znamená produkt, který baví miliony lidí, vydrží dvě dekády, vyvolává emoce a dokáže rozpoutat hádku během rodinné večeře, pak ano – je to ten nejúspěšnější brak v historii české televize. Jenže možná je problém někde jinde. Třeba jsme si zvykli považovat všechno, co je populární, za automaticky méně hodnotné. Když seriál sleduje úzká skupina diváků, mluví se o kultovní záležitosti. Když ho sledují statisíce lidí, najednou je to „pokleslá zábava“. Přitom obojí může existovat vedle sebe.
Takže až příště někdo začne s jistotou tvrdit, že Ulice je absolutní odpad, zkuste se ho nenápadně zeptat, jak se vlastně jmenuje ta nová postava, co přišla minulý týden. Dost možná odpoví až podezřele rychle.
Autorský článek věrného diváka Ulice
