Článek
V osmdesátých letech patřil Stanislav Hložek (71) k nejviditelnějším tvářím československého popu. Úspěch ale nepřišel zadarmo a rozhodně nezůstal bez následků. Když se dnes ohlédne, nemluví jen o slávě, ale i o věcech, které tehdy nezvládl tak, jak by si přál. Nutno říct, že není zdaleka první ani poslední, kdo spadl z hvězdného nebe až téměř do pekla. Ať už jde o práci, nebo osobní rovinu.
Měl štěstí, že byl v porotě Karel Vágner
Narodil se v Kroměříži, městě s výraznou kulturní tradicí. Zatímco po otci mohl převzít řemeslo, mnohem silněji ho formovala matčina láska k hudbě. Už jako dítě zpíval ve sboru, učil se na klavír a akordeon a postupně si budoval jistotu, která se mu později na pódiu hodila. Hudba pro něj nebyla plánem, spíš přirozeným pokračováním toho, co ho bavilo odjakživa.
Zlom přišel poměrně nenápadně v rámci soutěže Intertalent. Druhé místo sice není vítězství, ale v publiku tehdy seděl Karel Vágner, který měl pro nové talenty cit. A právě on Hložkovi otevřel dveře do profesionálního světa. Po vojně v Armádním uměleckém souboru se Hložek dostal do jeho kapely, která doprovázela Hanu Zagorovou. A to tehdy opravdu něco znamenalo.
Stanislav Hložek a hudba, to je jeho svět
První ženu netrápil, děti miloval
Právě tady se začal psát příběh, který si dnes většina lidí spojuje s jeho jménem. Společně s Petrem Kotvaldem (66) vytvořili dvojici, která fungovala nejen hudebně, ale i vizuálně, a to byla v tehdejší popkultuře důležitá kombinace. Koncerty byly vyprodané, televize je zvala pravidelně a fanoušci reagovali až euforicky. Píseň Holky z naší školky se stala fenoménem, který přežil generace.
Za touhle energií ale stál režim, který byl neúprosný: stovky koncertů ročně, neustálé cestování, minimum soukromí. A právě tady se začal lámat osobní život. Hložkova první manželka Dana zůstávala s dětmi na Moravě, zatímco on byl prakticky pořád na cestách. Když se rodina nakonec přestěhovala do Prahy, bylo už pozdě něco zásadního zachraňovat. „Svou ženu jsem netrápil, děti jsem miloval a miluji stále, ale problémem byl čas. Byl jsem doma velmi málo, výchova a všechno s ní spojené bylo na mé ženě. Nelíbilo se jí to, což chápu, ale nemohl jsem to změnit,“ vysvětloval.
S odstupem času o tom mluví poměrně otevřeně. „Měli jsme tolik práce, že jsme dělali až kolem tří set čtyřiceti koncertů za rok. Do toho televize, desky… Samozřejmě, že tu popularitu člověk vnímá. Že vás mají lidi rádi a holky se můžou zbláznit. Ale bral jsem to tak, že to k tomu patří,“ uvažoval. Sláva byla intenzivní, ale krátká. Po roce 1989 se navíc změnil celý hudební průmysl a mnozí interpreti jeho generace museli hledat nové místo. Hložek to nevzdal, jen upravil směr.
Tragédie vztah nepoložila
Důležitou roli v jeho další životní kapitole sehrála druhá manželka Alena. Seznámili se pracovně a vlastně docela nenápadně, přes telefon. Hlas, který tehdy slyšel, ho zaujal natolik, že z pracovního kontaktu postupně vznikl vztah. Společně pak založili produkční agenturu a začali fungovat jako tým i mimo pódium.
Stanislav Hložek a Karel Roden při třetím ročníku charitativního běhu naboso
Jejich společný příběh ale nezačal snadno. Když čekali své první dítě, Hložek měl zrovna koncert v Jihlavě. Partnerka byla s ním a říkali si, že je to před porodem naposledy. Jenže Aleně se udělala špatně a musela do nemocnice. „Narodil se nám chlapeček Lukášek, který ale neměl vyvinutou jednu plíci. V Jihlavě neměli potřebné vybavení, převezli ho do Brna a tam zemřel.“ Ztráta, která se nedá obejít ani „odpracovat“, jejich vztah prověřila víc než cokoli předtím. Ne každý pár by to ustál, ale v jejich případě se ukázalo, že mají pevnější základ, než si možná sami mysleli.
Tempo už není tak šílené
Později se jim narodil syn Matyáš, který dnes kráčí podobným směrem jako jeho otec. Hudba tak v rodině zůstala, jen už nemá podobu nekonečného kolotoče koncertů, ale spíš přirozené součásti života.
Dnes se Stanislav Hložek drží spíš v klidnějším pracovním režimu. Pořád koncertuje, ale vybírá si projekty tak, aby měl víc prostoru pro soukromí. Vedle vystupování se věnuje i produkci a organizaci akcí, což je role, která mu dává větší kontrolu nad časem. Hudba pro něj zůstává důležitá, jen už není postavená na tempu, které by šlo dlouhodobě udržet.
Zdroje: ahaonline.cz, lifee.cz, kafe.cz, zeny.iprima.cz, blesk.cz, extra.cz
