Syn Josefa Vojtka neměl obyčejné dětství. Diabetes 1. typu změnil Matyášovi život

Když lékaři v pražském Motole zjistili, že Matyáš trpí diabetem 1. typu, museli se jeho rodiče rychle naučit, jak s touto informací začít pracovat. „Člověk, pokud to nezažije na vlastní kůži nebo v rodině jako my, na to kouká úplně jinak. Dokud to nemá, tak to neřeší,“ vzpomínal zpěvák Josef Vojtek (61) s tím, že samozřejmě přišel i velký strach. „Nikomu bych to nepřál a nikomu to nezávidím. Jsou to starosti, bezesné noci.“

Libuše Rohlíčková (45) si všimla, že se synem není něco v pořádku. Byl unavenější, hodně jedl, ale nepřibíral. Nejvíc ji znepokojovalo, kolik toho vypil. Situace se vyhrotila poté, co chlapec onemocněl střevní chřipkou. Místo plánované dovolené následovalo vyšetření a pobyt v nemocnici. Chlapcova maminka se naučit počítat sacharidy, sledovat hladinu cukru a správně dávkovat inzulin.

V prvních letech i v noci a kontrolovala, zda jeho hodnoty nekolísají příliš výrazně. „Je to boj. Je to celoživotní boj. Ale zvládá to dobře. Tím, že to měl od těch 4 let, tak už je to lepší. On je citlivý, a když by to dostal teď, tak by to bylo špatné. Ale teď je to v pohodě. I dnes se občas naštve, že proč zrovna on, ale mám pocit, že se s tím srovnal,“ řekla.

Velkou zkouškou byl nástup do školy. Zatímco spolužáci se soustředili na vyučování a přestávky, Matyáš musel řešit také léčbu. Bylo potřeba vysvětlit učitelům, co jeho stav obnáší a jak mu mohou pomoci. V některých situacích se necítil úplně stejně jako ostatní děti. „Ve škole to bylo těžší, protože tam jsem byl sám a museli jsme to učit i učitelku,“ popsal Matyáš.

Při vyučování potřeboval mít možnost aplikovat si inzulin a kontrolovat svůj zdravotní stav. V některých případech chodil za učitelkou do kabinetu. Jeho maminka později vzpomínala, že ve školce měli štěstí na vstřícné učitelky, které mu pomáhaly s přípravou jídla. Ve škole už ale byla situace složitější a některé pedagogické pracovnice se obávaly brát ho na výlety a další akce.

Matyáš dnes studuje uměleckou školu zaměřenou na multimediální a propagační tvorbu, obor art management a produkce. Podle jeho maminky ho studium baví a některé zážitky, o které ho nemoc v dětství připravila, si nyní postupně vynahrazuje.

Zásadní změnu přinesly moderní zdravotnické pomůcky. Matyáš dnes používá inzulinovou pumpu a senzor, který průběžně sleduje hladinu cukru v krvi. Díky technologii nemusí všechno řešit stejným způsobem jako v době, kdy byl malý. Stále však musí na léčbu myslet a přizpůsobovat jí každodenní režim. „Mám pumpu, která mi dělá všechno sama. Jen si zadám inzulin, přepíchnu se a to je všechno,“ vysvětlil.

Moderní pumpy dokážou podávání inzulinu výrazně zjednodušit, diabetes 1. typu ale nevyléčí. Pacient musí nadále sledovat své hodnoty, počítat s vlivem jídla i pohybu a vědět, jak postupovat při výkyvech glykemie. Matyáš se postupně naučil zvládat léčbu samostatně a maminka už nad ním nemusí mít takový dohled jako dříve.

Přístroje navíc nejsou levné. Libuše Rohlíčková upozornila na jejich vysokou cenu. „Je to strašně drahé, ta pumpa sama o sobě stojí 100 tisíc korun a všechny ty věci k tomu, je to ohromně moc peněz. Naštěstí to ale hradí pojišťovny,“ uvedla.

Matyáš už dnes není malým chlapcem, kterému musela maminka všechno připravovat a kontrolovat. Je mu osmnáct let a péči o zdraví zvládá převážně sám. Libuše má radost, že se syn dokázal s nemocí sžít, přestože mu občas připomíná, že se od ostatních v některých věcech liší. „Já mám i pocit, že mu zčásti ta cukrovka pomohla. On se naučil mnohem rychleji být zodpovědný. Všechno dělá sám. Vyhýbá se alkoholu a ví, že by to mohlo mít nějaký fatální konec.“

Mladík se věnuje basketbalu a sport mu pomáhá udržovat kondici i odreagovat se od každodenních starostí. Pohyb je při diabetu možný, vyžaduje však sledování hladiny cukru a přizpůsobení léčby aktuální zátěži. Libuše si uvědomuje, že syn už dospívá a potřebuje vlastní prostor. „Nevyvádí sice žádné koniny, ale je tam to tření mezi matkou a synem. Už mě nepotřebuje a tak,“ přiznala.

Přestože Matyáš dnes zvládá nemoc mnohem lépe než v dětství, jeho maminka by si přála, aby se jednou nemusel spoléhat na inzulin ani zdravotnické pomůcky. Vývoj medicíny sleduje s nadějí a věří, že další výzkum přinese nové možnosti léčby. „Nepřestáváme doufat. V těch čtyřech letech, kdy to Matyho zastihlo, jsme byli na rozhovoru pro nějaký časopis a tam jsme si řekli, že cukrovku porazíme, a já v to pořád věřím, protože věda jde dopředu. Z per už mají pumpy, spoustu věcí to dělá samo… Věřím, že pomůže výzkum kmenových buněk a že lidé budou bez cukrovky.“

Diabetes 1. typu zatím vyžaduje celoživotní léčbu. Ovšem pro Matyáše a jeho rodinu je důležité, že dnešní léčba nabízí mnohem větší možnosti než před lety. Mladý muž může studovat, sportovat a plánovat budoucnost. Cukrovka z jeho života nezmizela, ale naučil se s ní fungovat tak, aby mu nebránila v každodenních aktivitách.

Zdroje: autorský článek s využitím