Článek
Komedie Slunce, seno, jahody měla premiéru v roce 1984 a během let se proměnila v kultovní film, který televize pravidelně zařazují do vysílání. Režisér Zdeněk Troška zasadil děj do rodných Hoštic na Strakonicku a vsadil na kombinaci profesionálních herců i místních obyvatel. Díky tomu působí film dodnes autenticky a stal se symbolem jihočeského venkova. Úspěch prvního dílu nakonec vedl ke vzniku pokračování Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991).
Nápad vznikl dílem náhody
Celý projekt se zrodil na Barrandově při debatě o zahraničních komediích. Troška tehdy upozornil, že by český film mohl nabídnout vlastní odlehčený příběh z domácího prostředí. Vedení studií jeho návrh podpořilo a během krátké doby vznikl scénář o studentovi zemědělské školy Šimonovi Pláničkovi, který chce v místním družstvu zvýšit dojivost krav pomocí hudby.
Absurdní experiment s pouštěním písniček kravám se stal jedním z motivů, které si diváci dodnes pamatují. „Řekl jsem jim, že mi z toho zase půl vystřihnou. Oni odpověděli, že tentokrát se stříhat nebude. A slovo dodrželi,“ vzpomínal režisér.
Jiřina Jirásková na natáčení dojížděla z domova
Obsazení nebylo vůbec jednoduché. Jiřina Jirásková se tehdy stále potýkala s důsledky normalizačních zákazů a její účast ve filmu nebyla samozřejmostí. Troška ji ale do projektu prosadil a herečka nakonec vytvořila nezapomenutelnou postavu Hubičkové. Ironií osudu měla chalupu jen několik kilometrů od Hoštic, takže na natáčení prakticky dojížděla z domova. Velký vliv na obsazení měla také Helena Růžičková. Přála si, aby jejího filmového manžela Vladimíra Škopka hrál Stanislav Tříska, a režisér její přání nakonec vyhověl.
Jedním z důvodů, proč film působí přirozeně, bylo zapojení lidí přímo z Hoštic. Nejvýraznější z nich byla Marie Pilátová jako Konopníková. Přestože nikdy před kamerou nestála, její hlášky zlidověly a stala se jednou z ikon celé trilogie. Zajímavostí je, že šlo o její jedinou filmovou roli. Ovšem mezi profesionálními herci a některými místními nepanovaly vždy ideální vztahy. Zatímco část štábu se s obyvateli rychle spřátelila, jiní si drželi větší odstup.
Ať tak nebo tak, sám troška před časem vzpomínal, že za ním do Hoštic stále jezdí spousta fanoušků trilogie. „Tady je vidět, že o filmu rozhodne čas. Můžete mít několik Českých lvů a dalších cen, ale pokud jej nepřijme divák, je to mrtvý film.“
Cestu na plac přerušila dopravní nehoda
Natáčení se neobešlo bez dramatických okamžiků. Štáb pravidelně cestoval autobusem a při jedné z jízd došlo ke střetu s nákladním vozem. Přední část autobusu byla vážně poškozena a několik lidí utrpělo lehčí zranění. Helena Růžičková si z nehody odnesla bolestivě naražený loket, natáčení ale pokračovalo. Ani po dokončení neměli filmaři vyhráno. Před uvedením do kin musel být snímek z rozhodnutí distributorů zkrácen přibližně o deset minut a tato část snímku nenávratně zmizela.
Tvůrci si zakládali na detailech. Venca Konopník jezdil na motocyklu JAWA 350, předseda družstva používal terénní vůz GAZ 69 a Škopek popíjel skutečné pivo ze Strakonic. Rodinného psa Piňdu navíc nehrál vycvičený filmový pes, ale Fredy, který patřil Heleně Růžičkové.
Kuriózní dohru měla také slavná scéna s naklánějícím se vlakem. Tehdejší vedení Československých státních drah si podle Troškových vzpomínek stěžovalo, že podobný záběr může u diváků vyvolat dojem, že jsou železniční vozy nebezpečně nestabilní.
Luděk Kopřiva a jeho hlášky se nikdy neomrzí
Hlášky z filmu žijí vlastním životem
Popularita filmu se promítla i do běžného života herců. Luděk Kopřiva to měl asi nejlepší. Traduje se, že policisté často místo pokuty jen mávli rukou a pronesli Otíkovu legendární větu: Sodoma, Gomora, velebnosti. Podobných situací zažívali představitelé oblíbených postav řadu let. Mimochodem, další legendární zmínka o Panně Marii Podsrpenské vůbec nevznikla náhodou. Poutní kostel v Podsrpu skutečně existuje nedaleko Hoštic a díky filmu se stal cílem mnoha fanoušků.
Jisté je, že ani čtyři desetiletí po premiéře zájem o film neutichá. A to si o Troškových filmech může myslet kdokoli cokoli. „Já dělám filmy jako dělal Funès. Bažanti nebo Maléry pana účetního. Prostě voloviny pro zasmání v českém prostředí,“ usmíval se režisér. Hoštice si popularitu trilogie připomíná i při různých kulturních akcích a film se stal nedílnou součástí její identity. A třeba k výročí vzniku navíc studenti ze Slaného sestrojili funkční repliku slavné elektrické postele babičky Škopkové. Dokázali tak, že legendární komedie inspiruje nové generace i dlouho po svém vzniku.
Zdroje: autorský článek s využitím
