Článek
Vždycky jsem byl zvyklý brát své psy v podstatě kamkoli. Už jako malý kluk jsem přišel na to, že život se psem je lepší, přináší mnohem víc emocí a nových věcí. Takže i v dospělosti jsme vždycky psa měli. A moje děti si stejně jako já od malička zvykaly, že je to tak v pořádku. Naposledy jsme si pořídili amerického buldoka. Ne každému se toto zvíře musí líbit, my jsme ho ale milovali. Je to přátelský a loajální pes. Navíc Alan by ani mouše neublížil.
Stížnosti jsem neřešil
Od štěněte jsme ho brali na cvičák. Zastávám názor, že když chci psa vodit na různá místa, měl by se umět chovat a samozřejmě také poslouchat. Alana to naštěstí bavilo, takže o problém méně. A opravdu se naučil mnohem víc, než pouze základní pokyny. takže chodit s ním třeba na nákupy nebyl problém. Před supermarketem vždy počkal, trpělivost byla jeho silná stránka. Vodítko by mít nemusel, tak dobře byl vycvičený. Ovšem pro jistotu i pro klid okolí jsem mu ho vždy dal. Fungovalo to bez problémů několik let.
Jednou jsem se ale dozvěděl, že si jistý člověk stěžoval, že Alan dělá před supermarketem hluk a že vystrašil jeho čivavu. Což mohla být pravda, určitě netvrdím, že Alan nikdy nezaštěkal. Nijak jsem to ale neřešil, ostatně proč také? Měl jsem stejné právo brát amerického buldoka k supermarketu, jako onen dotyčný nosit čivavu v „kabelce“ přímo do obchodu. Dokonce si troufnu říct, že s hygienických důvodů bylo jeho chování dost rozporuplné. Ale jak bylo řečeno, nijak jsem to neřešil. Dnes už vím, že jsem asi měl.
Skončil na talíři?
Stížnosti totiž pokračovaly. Důkazy na to nemám, ale vsadil bych se, že šly od jedné a té samé osoby. A jednoho dne, když jsem se vracel z nákupu a jako vždy chtěl Alana odvázat, pes tam prostě nebyl. Nákup jsem nechal na místě a dosti zoufale jsem začal běhat po okolí. Zavolal jsem rodinu i kamarádi, aby mi v hledání pomohli. Všechno ale bylo marné. Po Alanovi jakoby se slehla zem. Nepomohly ani letáky nabízející poměrně štědrou odměnu. Děti se z toho zhroutily, hledání jsme však asi po měsíci vzdali.
Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, co se s Alanem stalo. Někteří lidé mi tvrdili, že ho vzali jistí „restauratéři“ a prodali ho jako kuřecí maso ve svém rychlém občerstvení. Hrozil jsem se představy, že by Alana někdo sežral, dodnes z toho mám osypky a dělá se mi špatně od žaludku. Pro jistotu jsem ale nevyhledávám takové ty stánky s rychlým občerstvením, které někdy před supermarkety bývají. Přál bych si, aby Alan takovýto konec neměl.
Pravdu se už asi nedozvím
Jednou z verzí samozřejmě bylo, že výše zmíněný člověk Alana pustil a nechal ho utéct. To mi ale nepřišlo moc pravděpodobné. I kdyby to udělal a Alan mu neukousnul prst, tak by neutekl. Prostě byl tak vychovaný. Dokonce i pokud by kolem něj proběhla kočka, zůstal by stát a čekal, až se vrátím. Samozřejmě tento člověk ho mohl odvést. Ale zase jsme u toho, že by ho musel odtáhnout. Což už ale nezní tak nemožně, mohl ho vzít za vodítko a poměrně snadno jím manipulovat.
Nikdo by to asi neřešil. Lidé si klidně mohli myslet, že je jeho majitel. A pokud se Alan vzpínal? Tak to mohlo vzbudit dojem, že zkrátka neposlouchá. Pravdu se už asi nikdy nedozvím. Trvalo nám přes rok, než jsme si pořídili nového psa. Už nikdy s ním ale nepůjdu k supermarketu, už nikdy ho nenechám, aby na mě někde sám čekal. Někteří lidé jsou totiž zlí, horší než psi.
Zdroj: autorský článek
