Článek
Romantické drama Želary režiséra Ondřeje Trojana mělo premiéru v roce 2003 a dodnes patří k českým filmům, které si dokázaly najít cestu i k zahraničnímu publiku. Příběh Elišky, mladé ženy ukrývající se za války v odlehlé horské vesnici, vznikl podle novely Jozova Hanule Květy Legátové. Scénář napsal Petr Jarchovský. Film měl rozpočet kolem 50 milionů korun a jeho výroba byla na české poměry mimořádně náročná. Želary se navíc dostaly až mezi pětici nominovaných filmů na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Z českých filmových cen si odnesly mimo jiné Českého lva za hlavní ženský herecký výkon pro Aňu Geislerovou a za zvuk.
Květa Legátová honorář nechtěla
Příběh vzniku filmu začal vlastně dávno před první klapkou. Petr Jarchovský při práci na Barrandově procházel starší tisky a narazil na povídku podepsanou jménem Květa Legátová. Zpočátku přitom vůbec netušil, kdo se za pseudonymem skrývá.
Autorkou byla Věra Hofmanová, učitelka, která začala pod pseudonymem Květa Legátová výrazněji publikovat až ve vyšším věku. Její literární předloha přitom nebyla pouze romantickým příběhem. Sama později připouštěla, že skutečnost, ze které čerpala, byla mnohem drsnější než její kniha. „Kniha by tu skutečnou syrovost, krutost a hlad neunesla,“ vysvětlovala. Část příběhu byla podle ní smyšlená, část vycházela ze skutečnosti.
Zajímavou kapitolou se stala také její odměna za filmová práva. Legátová původně honorář odmítala. Když produkce trvala na tom, že peníze musí přijmout, přišla s poněkud neobvyklým řešením. Část honoráře chtěla v granulích pro zvířata. Měla doma řadu koček a přebytečné krmivo následně putovalo také do útulků.
Aňa Geislerová sehrála v Želarech jednu ze svých nejlepších rolí
Geislerová a Cserhalmi si rozuměli hlavně očima
Do role Elišky obsadil Trojan Aňu Geislerovou. Jejím filmovým partnerem se stal maďarský herec György Cserhalmi, který ztvárnil Jožu. Jejich vztah přitom nebyl jednoduchý ani z hlediska komunikace, Cserhalmi totiž neuměl česky. Neznamenalo to ale, že by se herci na place nedokázali domluvit. Geislerová později vysvětlovala, že právě u něj jí jazyková bariéra paradoxně příliš nevadila.
Když Cserhalmi mluvil maďarsky, podle ní působil přirozeněji a jistěji. „Když se soustředil na český jazyk, tak měl v očích paniku a mrtvo, ale když říkal věty v maďarštině, v tu chvíli se mu oči rozsvítily a byl jistější,“ vzpomínala. Pro českou verzi filmu se jeho dialogy následně postsynchronně namluvily. Cserhalmi před kamerou pracoval s foneticky připraveným textem tak, aby odpovídala délka jednotlivých replik. Jeho český hlas potom vytvořil Miroslav Táborský. Stejný postup se týkal i některých dalších zahraničních herců.
Natáčení trvalo přes rok
Trojanův film se natáčel od března 2002 do května 2003, protože příběh potřeboval zachytit všechny čtyři roční období. Natáčelo se především na Slovensku, mimo jiné v okolí Zázrivé a v kysuckém skanzenu ve Vychylovce. Počasí přitom nebylo jen nepříjemným doprovodným problémem. Stalo se jedním z hlavních produkčních rizik. V zimě teploty klesaly až k −20 °C, zatímco v létě se dostávaly ke 36 °C. „Na Slovensku jsme se míjeli se štábem filmu Jánošík, který marně čekal na sníh. Nám naštěstí už druhý den po příjezdu začal padat,“ vzpomínal Trojan. Želary nepůsobí jako pohádka o romantickém útěku z města. Horská krajina je krásná, ale zároveň tvrdá a nehostinná, což odpovídá způsobu, jakým Trojan příběh pojal.
Výprava patřila k nejnáročnějším částem výroby. Pro film bylo důležité, aby prostředí nepůsobilo jako kulisa postavená někde ve studiu. Některé objekty proto štáb upravoval přímo na místě. Výrazným příkladem byla roubenka, která ve filmu představuje domov Elišky a Jozy. Kvůli potřebám natáčení ji bylo nutné rozebrat, jednotlivé části označit a následně znovu sestavit.
Interiéry se pak natáčely odděleně v ateliéru, protože skutečná stavba neposkytovala dostatek prostoru pro kameru a další techniku. Výprava se ale neomezovala jen na chalupu. Film měl dobově působit i v detailech a tvůrci proto věnovali značnou pozornost rekvizitám, kostýmům i prostředí. Složitá doprava a přesuny mezi lokacemi tak výrobu dále prodražovaly.
Miminko vedle devadesátileté Zity Kabátové
Jednou z nejbizarnějších produkčních zajímavostí je domácí porod. Ve filmu se skutečně objevilo velmi malé miminko, bylo staré pouhých šest dní. Na opačném konci věkového rozpětí stála herečka Zita Kabátová, které bylo v době natáčení devadesát let. Rozdíl mezi nejmladším a nejstarším účastníkem natáčení tak nebyl pouze symbolický.
Na Želarech je ale zajímavé především to, že válka v nich není hlavním tématem. Je spíš mechanismem, který Elišku donutí opustit dosavadní život a začít znovu někde, kde nezná místní pravidla ani lidi. Zvláštní kombinace intimního příběhu, války a drsného venkovského prostředí je jedním z důvodů, proč Želary nepůsobí jako klasické romantické drama. Film má 150 minut, ale jeho atmosféra stojí především na prostředí a proměně hlavní hrdinky.
Výsledek náročné výroby nakonec překročil české hranice. Želary byly uvedeny v zahraničí a podle údajů Box Office Mojo utržily celosvětově přes 15,4 milionu dolarů. Největším oceněním však byla nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Želary tak dnes působí jako ukázka filmu, na kterém se nešetřilo ani časem, ani výpravou. Možná právě proto na diváka stále funguje.
Zdroje: autorský článek s využitím
