Zjizvená tvář děsila nacisty, krásnou Albinu nezastavil ani granát. Po válce ji čekala nová role

Toužila bojovat, chtěla zabíjet nenáviděné nacisty. Poté, co Němci v roce 1941 napadli Jugoslávii a král Petr II. se členy vlády uprchl do exilu, se Mali-Hočevar ve věku šestnácti let připojila k Lidovému osvobozeneckému hnutí. Krásku nejprve čekala práce poslíčka a spojky, poté se stala zdravotnicí. Každého svěřeného úkolu se mladá partyzánka zhostila skvěle. Neznala strach ani vyčerpání, o raněné se vždy postarala tak, jak nejlépe dokázala. Jak válka postupovala, nakonec se i ona dočkala vytoužených bitev.

Zatímco dnes se dospívající mladí lidé věnují jiným, jistě bohulibým činnostem, Albina se chopila zbraně odhodlaná bránit svou vlast. Nebyla to jen planá slova, její statečnost byla příkladná. Situace na poloostrově však byla značně nepřehledná. S nacisty sympatizující Ustašovci vyhlásili nezávislost Chorvatska, zmasakrovali srbské obyvatelstvo a vyvíjeli tlak na Srby v Kosovu, Makedonii a v okolí Bačky. V Srbsku nakonec došlo k povstání monarchistů a začal jejich boj nejen s Ustašovci, ale také s komunistickými partyzány.

Ve Slovinsku se do sebe zase pustili partyzáni a domobrana. Dá se říct, že nacisté mohli v té době v podstatě jen přihlížet s rukama v klíně a sledovat, jak se Jugoslávie zmítá v plamenech a její obyvatelé se vraždí mezi sebou. Mladá Albina Mali-Hočevar, která se narodila ve vesnici Vinica v Severní Makedonii, to samozřejmě sledovala a vnímala. V té době už byla bez otce, který před lety zemřel a její maminka měla „na krku“ osm dětí. Albina neváhala a přidala se k partyzánům, které nevedl nikdo jiný než Josip Broz Tito.

Nebylo to ale tak, že by Albina navlékla uniformu, vzala samopal a šla střílet nacisty. Nejprve roznášela letáky, šířila „osvětu“. Až o rok později se připojila k partyzánům v jugoslávských horách. Na konci roku 1942 se pak stala součástí První slovinské brigády hrdiny odboje Tone Tomšiče. Už v tomto roce byla poblíž Suvoje poprvé vážně zraněna. Další zranění následovalo v lednu 1943 během bitvy u Zagorica pri Čatežu. V létě téhož roku však přišla největší zkouška jejího odhodlání a vůle. V její těsné blízkosti totiž vybouchl granát, který ji připravil o oko a způsobil jizvy v obličeji.

Mladá partyzánka ale přežila a její touhu po boji to spíš ještě umocnilo, než aby se snad chtěla stáhnout. Když se dala v Jelendolské partyzánské nemocnici dohromady, vrátila se na frontu. Nacisté z ní měli strach. Zdálo se, že je může zaskočit kdykoli a kdekoli. Děs samozřejmě umocňovala i její tvář plná jizev. Němci někdy mluvili o přízraku, který je budil ze sna. Albina byla často posledním člověkem, kterého viděli, než se odebrali na věčnost. Navíc během bitev ošetřovala své spolubojovníky, většinou pod nepřátelskou palbou.

Když skončila druhá světová válka, mladé partyzánce bylo dvacet let. Byla oceněna nejvyšším jugoslávským vyznamenáním, Řádem národního hrdiny, které získala v roce 1952. Stala se jednou z pouhé hrstky žen, které se této pocty dostalo. A našla si novou životní náplň, novou roli. Mladá žena využila své popularity a dala se na politickou dráhu. Stala se členkou Ligy komunistů Slovinska a působila na celém území někdejší Jugoslávie.

Dá se říct, že nejvyšší komunističtí představitelé Albinu využívali jako „maskota“. Jí to ale nevadilo. Využila to k pomoci druhým, což byla ostatně její celoživotní náplň. Po celé zemi se snažila přiložit ruku k dílu, angažovala se zejména v sociální oblasti. Nakonec se usadila v Mariboru, kde zemřela v roce 2001 ve věku pětasedmdesát let.

Zdroje: medium.com, allthatsinteresting.com, historyinmemes.com, securitymagazin.cz, dotyk.cz, valka.cz