Článek
Postava Jindřicha Krause není zrovna typickým „filmovým tátou“, kterého by si člověk přál mít doma. Je nevrlý, sebestředný, zdravotně nalomený a s výbušnou povahou. Přesto právě jeho syrovost a nekompromisní humor dělají z Pelíšků film, který funguje i po letech. A velkou zásluhu na tom má Jiří Kodet, který za tuto roli získal Českého lva. Zajímavé je, že Kodet nemusel postavu složitě budovat. K podobnému temperamentu měl blízko i v soukromí. Jeho projev tak působí autenticky, někdy až nepříjemně skutečně.
Trvalo to dlouho, peníze chyběly
Dnes si Pelíšky spojujeme s Vánoci stejně automaticky jako cukroví nebo pohádky. Původně ale šlo o mnohem skromnější projekt, televizní inscenaci určenou právě pro sváteční vysílání. „Film Pelíšky měl neuvěřitelné přijetí. Nečekali jsme, že se z něj stane takový fenomén,“ přiznal Petr Jarchovský, který ke snímku napsal scénář. Mezi jeho díla patří třeba i Želary, Občanský průkaz a další.
Cesta k finální podobě Pelíšků byla překvapivě dlouhá. Shánění financí zabralo několik let a scénář prošel řadou zásadních úprav. Například motiv roku 1968 a okupace Československa se do příběhu dostal až později, přesto dnes tvoří jeho důležitou atmosférickou linku. Režie se ujal Jan Hřebejk a scénář vznikl na motivy knihy Hovno hoří od Petra Šabacha, který do něj promítl vlastní vzpomínky z mládí.

Uzlinka z Pelíšků (Silvie Koblížková, dnes Maryško), je vdaná za herce ze seriálu Ulice Jiřího Maryška
Janžurová roli odmítla, nechtěla umřít
Jedním z důvodů, proč film tak dobře funguje, je jeho přirozenost, a tu často podpořila improvizace. Legendární věta „Proletáři všech zemí…“ se například ve scénáři vůbec nevyskytovala. Do filmu ji přinesl Jiří Krejčík, který si zároveň zahrál epizodní roli. Původní výrok pochází z knihy Komunistický manifest, kterou napsali Karl Marx a Friedrich Engels v roce 1848. Také se říkalo, že hláška je připisována Josefu Hlinomazovi, který ji údajně použil ve své tvorbě během okupace. Přímý odkaz se ale dohledat nedá.
Ve finále je to ale jedno, protože Kodetova legendární věta do filmu dokonale sedla. Mimochodem, málokdo dnes ví, že role Vilmy Krausové mohla vypadat úplně jinak. Původně byla nabídnuta Ivě Janžurové, která o ni měla velký zájem. Nakonec z toho ale sešlo, protože se jí nelíbilo, že její postava zemře. „Nechtěla jsem umřít v první třetině filmu. Navrhovala jsem, že by ta postava například mohla skončit ochrnutá na vozíku. Šťourala jsem do toho dlouho, pořád něco vymýšlela, ale mé připomínky nebyly vyslyšeny, takže jsem to nakonec vzdala a roli odmítla,“ vysvětlovala.
Do filmu tak nastoupila Emília Vášáryová, která dala postavě jemnost a kontrast k výbušnému Krausovi. Výsledek působí natolik přirozeně, že si dnes jiné obsazení jen těžko představit.
Jedna velká improvizace, která stále baví
Tvůrci nechali některým hercům větší volnost, což se nakonec vyplatilo se. Miroslav Donutil nebo Bolek Polívka přinesli do filmu momenty inspirované vlastními zážitky. Právě Polívku napadlo, že by dal Simoně Stašové do vlasů prskavku. Ve scénáři to přitom původně vůbec nebylo.

Bez Jaroslava Duška by Pelíšky nebyly tím pravým ořechovým
A třeba scéna s holí a větou „Hledáš někoho, soudruhu?“ vychází z reálné situace, kterou Miroslav Donutil zažil v zahraničí. A aby toho nebylo málo, Jaroslav Dušek o některých improvizacích předem nevěděl, jeho reakce jsou tak naprosto autentické. Podobně intenzivně vznikala i scéna s Evou Holubovou, kde Dušek přidal vlastní energii a herecký přístup, který byl pro kolegyni lehce zneklidňující. Dokonce si přál být nahý, to mu ale štáb rozmluvil. Každopádně ve výsledku to funguje skvěle.
Buď jak buď, právě i díky kombinaci přesného scénáře a kontrolované improvizace působí Pelíšky tak živě. Nejsou dokonalé ani uhlazené, právě to je jejich síla. Vedle humoru totiž nabízejí i nenápadnou výpověď o době, rodině a malých každodenních konfliktech, které jsou překvapivě nadčasové. A i když některé detaily zestárly, emoce zůstávají srozumitelné i dnes.
Nesmrtelné hlášky z Pelíšků
Otec Šebek: „Mě dlouho rozčilovat nebudeš, ty smrade!“
Strýc Václav: „Dejchá. Slyším, jak dejchá. Dejchá. To vidím, to slyším. Už tě nesleduju, už si dejchej, jak chceš. Končím. Ruším. Končím, nesleduju tě.“
Otec Kraus: „Noky? Slyšel jsem dobře? Řekla jsi noky?“
Otec Kraus: „Nám, nám narodil se! No… Ona se usmívá. Usmívá se! Já jsem přesvědčen, že kdyby mi chrstli vařící olej do ksichtu, tak se ona bude co? Bude se smát!“
Babička: „A skláři nebudou mít co žrát…“
Otec Kraus: „Mě by jen zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu…“
Mladý Šebek: „Dobrý den, nešla by Jindra ven?”
Otec Kraus: „Nikdy! Nebo navždy!“
Otec Kraus: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel.“






