Článek
Setkání propojí romské ženy, odborníky, zástupce veřejné správy, akademického prostředí, neziskových organizací, církví i byznysu. Společně otevřou otázky důstojnosti, rovných příležitostí, předsudků a postavení romských žen v české společnosti.
První ročník konference, který se uskutečnil v říjnu loňského roku, přilákal přibližně 170 účastníků a ukázal, že téma důstojnosti romských žen rezonuje napříč různými prostředími.
Za vznikem konference stojí Jitka Opálková z organizace Teen Challenge, která se již dvacet let věnuje práci s dětmi, ženami a rodinami ohroženými sociálním vyloučením. Při rozhovorech s lidmi někdy používá jednoduchou otázku: „Zavřete oči a představte si romskou ženu. Co vidíte?“ Odpovědi podle ní ukazují, jak silně mohou naše představy ovlivňovat předsudky – i když romské ženy osobně neznáme.
Co ji k uspořádání konference vedlo, proč zvolila právě téma důstojnosti a co by si přála letošním ročníkem změnit? O tom jsme s ní hovořili.
Kdy se ve vás zrodila myšlenka uspořádat konferenci věnovanou důstojnosti romských žen?
Ta myšlenka ve mně zrála dlouho. Už dvacet let pracuji v sociální oblasti a setkávám se s romskými ženami, které se se mnou dělí o své životní příběhy. Postupně jsem si stále více uvědomovala, že romská žena má často mnohem náročnější cestu životem než například já. Jen proto, že je Romka.
Za tou myšlenkou tedy nestojí jediný příběh, ale mnoho setkání, rozhovorů a zkušeností. Postupně ve mně rostla touha mluvit o hodnotě těchto žen a o jejich důstojnosti. V únoru 2025 pak přišel konkrétní nápad uspořádat konferenci. Chtěla jsem, abychom toto téma otevřeli nejen v rámci naší každodenní sociální práce, ale v celé společnosti.
Byl nějaký konkrétní příběh nebo setkání, které vás obzvlášť ovlivnilo?
Těch příběhů je mnoho. Vzpomínám si ale na jednu diskusi, kdy jsme připravovali nový program podpory žen. Přemýšleli jsme, co je vlastně tím zásadním okamžikem, kdy člověk uvěří, že změna v jeho životě je možná. Kde se bere odvaha vykročit?
Viděla jsem ženy, které dokázaly najít vnitřní sílu a změnit svůj život, přestože okolnosti vůbec nebyly na jejich straně. A naopak ženy, které dostávaly podporu a pomoc, ale ke změně nedošlo. Začala jsem si stále více uvědomovat, jak zásadní je, aby člověk uvěřil ve vlastní hodnotu a v možnost jiné budoucnosti. A právě s tím podle mě důstojnost velmi úzce souvisí.
Proč jste jako hlavní téma zvolila právě důstojnost? Co pro vás toto slovo znamená?
Věřím, že důstojnost je něco, co jsme dostali už tím, že jsme lidé. Nemusíme si ji zasloužit. V naší zemi má každý člověk právo na důstojné zacházení. Jenže mezi tím, že člověk nějaké právo má, a tím, že ho může skutečně prožívat, může být obrovský rozdíl.
Někteří lidé vyrůstají v prostředí, kde postupně ztrácejí víru ve vlastní hodnotu. Jiní zažívají ponižování, odmítání nebo předsudky ve společnosti, ve vztazích i ve svém nejbližším okolí. A někdy čelí překážkám, které bez pomoci nedokážou překonat.
Vzpomínám si například, jak jedna inspirativní romská žena po loňské konferenci sdílela na Facebooku své potvrzení o účasti. Někdo jí pod příspěvek napsal, jestli snad potřebuje papír na to, aby měla důstojnost. Jenže právě v tom je ten problém. Mít důstojnost a skutečně ji ve svém životě zakoušet není vždy totéž.
Nedávno jsem ve Spojených státech navštívila jeden kostel, kde měli mezi svými hodnotami krásnou myšlenku: dávat důstojnost lidem, kteří jsou přehlíženi. Velmi mě to oslovilo. Myslím, že právě to potřebujeme dělat i my.
Když se ohlédnete za prvním ročníkem, byl nějaký okamžik, kdy jste si řekla, že mělo smysl konferenci uspořádat?
Vlastně celá konference, od začátku do konce, pro mě byla potvrzením, že to smysl má. Každý rozhovor během konference i setkání, která následovala po ní, mě v tom utvrzovaly.
Někdy lidem říkám: „Zavřete oči a představte si romskou ženu. Co vidíte?“ A někteří mi upřímně přiznají, že ten obraz, který se jim vybaví, není hezký. Když se ptám proč, často se ukáže, že žádnou romskou ženu vlastně osobně neznají nebo o jejím životě nikdy pořádně nepřemýšleli. Právě taková otázka ale může otevřít rozhovor. Najednou se můžeme začít ptát, odkud naše představy pocházejí a jestli odpovídají skutečnosti.
Uvědomila jsem si, jak často žijeme ve svých vlastních světech. Máme své zkušenosti, názory, politická přesvědčení a představy o tom, co je správné. Jenže naše zkušenost nemusí být zkušeností člověka, který žije v úplně jiných podmínkách.
Někdy máme tendenci přicházet s řešeními dřív, než jsme vůbec začali naslouchat. Myslíme si, že víme, co druzí potřebují. Ale způsoby, kterými řeším problémy já, nemusí být vůbec dostupné ženě, která žije v sociálním vyloučení.
Právě proto považuji za důležité vytvářet prostor, kde můžeme naslouchat lidem, kterých se dané problémy skutečně týkají. Nejen mluvit o nich, ale mluvit s nimi. S úctou a ochotou porozumět.
Co byste si přála, aby si lidé odnesli z letošního druhého ročníku konference?
Letos se na konferenci setkají lidé z velmi různých prostředí. Přijdou zástupci politiky, církví, neziskových organizací, akademického i podnikatelského prostředí. Budou mezi nimi lidé s odlišnými názory a pohledy na společnost.
Přála bych si, abychom dokázali na chvíli odložit své předpoklady a naučené způsoby uvažování. Abychom se skutečně setkali, naslouchali si a společně hledali cestu do budoucnosti.
A také bych chtěla, aby si každý odnesl vědomí, že může něco změnit. Nemusí jít o velké věci. Někdy stačí, když se v tramvaji na romskou ženu usmějeme, začneme s ní mluvit a nebudeme ji předem posuzovat podle svých předsudků.
Přála bych si, aby stále více romských žen mohlo ve svém každodenním životě skutečně prožívat důstojnost, která jim právem náleží.
