Článek
Spolupráce s touto klientkou začala na popud OSPOD. Klientka bydlela s partnerem a dětmi na komerční ubytovně a OSPOD byl na vážkách, zda děti neodebrat. Právě se narodilo další miminko a pracovnice chodila denně kontrolovat, jak klientka zvládá a podporovat ji. Zároveň jsme začali hledat vhodnější bydlení. Podařilo se sehnat azylový dům v jiném městě, který by klientku do týdne přijal – jenže ta se na poslední chvíli lekla tak radikální změny a odmítla. To byla z našeho pohledu ta největší chyba. Kdyby do azyláku nastoupila i s dětmi (a dokonce i s partnerem, který měl možnost být prozatím v jiném pokoji), mohl se její příběh s největší pravděpodobností odvíjet jinak. Jenže – lze ji za to soudit? Je to žena, která na ubytovně vyrostla, nezná jiný svět. Opustit město, kde žije by znamenalo opustit prostředí, kde se již umí se svým způsobem života orientovat. Také dlouhodobý partner přesun odmítl, i on má zmapované prostředí a strategie přežití – ví, kde najde papír či železo do sběru … Dělat radikální změny, pustit se do neznáma, to chce odhodlání, vůli a aspoň nějakou dávku vnitřní síly. Kolik jí může mít žena, která od dětství vždy jen přežívala na ubytovně?
Potom už věci nabraly rychlý spád – děti byly odebrány k pěstounům. Pro jejich matku to byl zlomový okamžik, kdy se stala bezdomovkyní. Spolu s partnerem nyní obývá starý opuštěný objekt, kde se schází až čtyřicet lidí bez domova.
Jednou týdně přijíždí do objektu policie. Je to již rutina – klientka vytáhne občanku, policisty postupně poznává osobně.
Do objektu večer přicházejí party mladých hochů, kteří zde hrají „hru strachu“ – kdo proběhne objektem? Při probíhání sráží nebo bijí ty, kdo jim vejdou do cesty.
Přesto projevuje obdivuhodnou schopnost adaptace na situaci – s partnerem celé dny sbírají (a jistě také kradou) papír a železo, čímž získají 200–500 korun denně. Kupují jen to nejnutnější. V zimě topili ve starých kamnech čímkoli, co našli (proto je klientka na dálku cítit kouřem). Postele mají z palet s jednoduchými matracemi. Oblečení pere v nedaleké řece. Usmívá se, že si vždy vzpomene na babičku, která jí jako malé toto „venkovské praní“ ukázala.
S pomocí náplastí, které od nás dostala jako formu krizové pomoci, dokázala udržovat čisté rány, dokud se dobře nezahojily.
Zajímá se i o děti, posílá jim dopisy, nebo dokonce i malé dárky na které ušetří. Alespoň co víme, neopijí se ani nebere drogy.
Zůstává ale zatím na ulici, přestože jí pracovnice zprostředkovala další možnosti azylového bydlení. Na místo toho se citově upnula na pracovnici, která ji po celou dobu provázela a naslouchala jí. Začíná být manipulativní, bude třeba spolupráci ukončit, případně klientku odeslat do jiné organizace. Jestli se z ulice nakonec dostane, je na ní. Sociální pracovník může s mnoha věcmi pomoci, zprostředkovat, ale klient do nich musí vstoupit, být hybatelem změn.
Zajímavé je, že klientka má sestru, která vyrostla ve stejné rodině, stejném prostředí komerční ubytovny. Přesto žije zcela odlišným způsobem života. Zcela běžným – má rodinu, dům, práci. Sestře prý chtěla mnohokrát pomoct.
Tak přemýšlíme nad tím, čím to je, že někdo v sobě má ten „vnitřní motor“, motivaci a vůli nepříznivé podmínky prolomit a někdo se nechá úplně převálcovat, nebo se přizpůsobí a zůstane žít na okraji společnosti? Má to už člověk v sobě dané, nebo je možné to v něm nastartovat? A jak tomu můžeme pomoci v rámci sociální práce?
