Článek
Zmatek, který nepomáhá
Hodně se teď diskutuje o tom, jestli vláda zareagovala na krizi na Blízkém východě dobře, nebo ne. Jestli dostatečně pomáhá českým občanům, kteří uvízli v některém z dotčených států. Sama za sebe musím říct, že jsem dostatečnou podporu nevnímala. Když se situace zhoršila a vzdušný prostor se uzavřel, začala jsem řešit alternativní návrat domů. Nečekala jsem, že to bude jednoduché. Ale čekala jsem alespoň jasné informace.
Nejprve jsem se nemohla dovolat na nouzovou linku Ministerstva zahraničí.
V sobotu ministr zahraničí veřejně oznámil, že Česká republika nechystá žádné repatriační lety. Informaci jsem vzala vážně. Znamenala jediné: musím si poradit sama. Složitě jsem si tedy hledala možnosti, kudy se dostat do Evropy a domů. Koupila jsem si letenky za několik dní z Egypta.
Druhý den premiér oznámil, že repatriační lety přece jen budou. Mezitím už jsem měla cestu zaplacenou.
Znovu jsem se pokoušela spojit s ministerstvem. Chtěla jsem vědět, zda jsem evidována mezi občany, kteří uvízli v regionu. Zjistila jsem, že na seznamu vůbec nejsem, ač jsem se registrovala.
Jsem připravena nést odpovědnost za svá rozhodnutí a poradit si sama a na vlastní náklady. Pozastavuji se však nad zmatečností a rozporuplnými informacemi, které situaci lidem v krizi ještě komplikují.
Daň z tísně
Nakonec jsem se rozhodla odjet autobusem do Egypta. Byla to jedna z mála cest, jak se dostat do země, odkud ještě létaly spoje do Evropy.
Na hranicích nás čekalo překvapení. Od 1. března byla zavedena „hraniční daň (border tax)“ – 25 dolarů na osobu.
Začala jsem se ptát. Mluvila jsem postupně se třemi různými „šéfy“. Argumentovala jsem, že jde o lidi, kteří uvízli kvůli uzavřenému vzdušnému prostoru. Že nejde o turismus, ale o situaci lidí, kteří jsou v krizové situaci. Byli však neústupní. Poplatek jsme museli zaplatit.
Bylo těžké přijmout, že někdo dokáže tak rychle zareagovat na krizi tím, že na ní začne vydělávat. Že lidská tíseň se stane příležitostí k obohacení.
Nemohla jsem si nevzpomenout na Polsko a další evropské země, které po napadení Ukrajiny otevřely hranice, organizovaly vlaky zdarma, zajišťovaly ubytování. Rozdíl v přístupu je obrovský.
