Článek
Seděla jsem na lavičce v izraelském městě a pozorovala děti, jak skáčou gumu. Vedle nich seděly těhotné ženy, pár starších lidí, běžné odpoledne. Útok přišel v období šabatu, který je pro obyvatele Izraele dnem odpočinku, klidu a rodiny.
Najednou se ozval poplach. Bez paniky, bez křiku. Děti přestaly skákat, ženy vstaly, všichni klidně a rychle odešli do krytu. Za několik minut bylo po všem. Siréna utichla. Lidé vyšli ven. Děti natáhly gumu a pokračovaly tam, kde skončily.
Jako by to byla běžná součást dne. A ona vlastně je.
V Izraeli žijí lidé s vědomím permanentní hrozby. Prostě s ní počítají. Naučili se s ní žít. Život se nezastaví pokaždé, když se rozezní siréna. Jen se na chvíli přeruší.
Teprve tam jsem si naplno uvědomila křehkost života. Jak samozřejmé nám v Evropě připadá, že si naplánujeme týden, měsíc, rok. Že si určujeme, kdy pojedeme na dovolenou, kdy budeme pracovat, kdy budeme odpočívat. Že večer uspíme děti a ráno se probudíme do stejného světa.
Dnes na tom nějak jsme. A zítra to může být úplně jinak.
Každý obyčejný, klidný den, kdy můžeme žít podle svého, je dar.
Součástí památníku holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě jsou i svědectví přeživších. S několika jsem se setkala – jsou to dnes osmdesátileté dámy. Přesto z nich září život. Jsou elegantní, upravené, usměvavé. Žijí naplno dnešní den. Vědí, že život je vzácný dar.
Dokud člověk nepocítí strach o svůj život, neprožije jeho křehkost a pomíjivost, má stále tendenci na něco čekat. Vyhlížet lepší časy, které nastanou, až se něco stane (vyřeší, dosáhne). Dámy u památníků holocaustu v Jeruzalémě, stejně jako třeba ten, kdo onemocněl nevyléčitelnou nemocí však, už ví, že ten správný a jediný den pro život je dnes. Zítřky třeba nepřijdou, nebo už nedají možnost, kterou dává dnešní den.
