Článek
První přišel šok, pak strach, vlna zoufalství a nakonec pocit viny. V noci jsem si v hlavě přehrávala stejné otázky: „Kde jsem udělala chybu? Měla jsem na něj být přísnější? Nebo naopak?
Můj manžel to měl jinak. Navenek byl silný, ale uvnitř se potýkal s pocitem selhání. Myslel si, že jako otec selhal, když nezabránil jeho pádu. Pracoval víc, snažil se být oporou, ale bolest se jen prohlubovala.
Postupně jsme se oba začali za všechno trestat. Nepřipouštěli jsme si radost, protože jsme si mysleli, že se nemůžeme smát, když náš syn není v pořádku. Každý radost byla jako zrada, každý klid provázený výčitkami.
Jednoho dne, když jsme seděli v tichu, nám kamarádka řekla: „Možná vám nikdy nevrátí to, co vám vzal, a vy se musíte rozhodnout, jestli za to zaplatíte celý zbytek života.“
Dlouho jsem to nechápala, co tím myslí. Jako, že se nemáme snažit ho zachránit? Nebo? Až jednou mi to došlo. Já se snažím i proto, abych se nemusela obviňovat, že jsem špatná máma.
Zjistila jsem kolik toho dělám z pocitu viny, a ne z lásky a začala přemýšlet, kde se ten pocit viny vlastně vzal a za co mám skutečně zodpovědnost a co nemůžu ovlivnit. Zjistila jsem, že nejtěžší věc je odpustit. Ne jeden druhému, ale najít i odpuštění pro sebe.
Když jsem si uvědomila, co všechno Jardovi vyčítám, že nám pokazil život, vzal radost, že mám pocit, že nemáme žádnou budoucnost, zjistila jsem, že se pořád snažím to z něj nějak dostat zpátky. Křikem, pláčem, smlouváním, nic nepomáhalo, a já propadala do stále hlubší beznaděje a výčitek. Nakonec jsem si našla způsob, jak se s tím „poprat“, obrátila jsem svoje výčitky vůči sobě, že je to všechno za to, že jsem mu dostatečně nenaslouchala, že neměl to, co ostatní děti. Pocity viny se staly mými nejhlubšími emocemi.“
Mnohokrát synovi domlouvala, mnohokrát to zkoušela po dobrém. Zachraňovala, prala, vařila. Kterou mámu nevyděsí představa, že její dítě skončí na ulici? Jeho lhaní, podvádění a parazitování však ničilo celou rodinu. Nakonec zasáhl manžel – vyhodil syna z domu. Zpočátku z toho byla velmi špatná, ale postupně si uvědomovala, že co se zdá být zlým koncem, může být vlastně obratem k lepšímu.
Tento příběh má šťastný konec. Syn prošel resocializačním programem a již několik let je čistý, pracuje, pomáhá dalším závislým, oženil se.
Co říká jeho rodina po této prodělané zkušenosti?
„Pro tu rodinu důležité určitě je to, najít nějakou pomoc lidí, kteří už s tím mají tu zkušenost. Protože bez té zkušenosti se nepohnete nikam dál, než že jste pořád spoluzávislí s tím člověkem a pomáháte mu tak, že to pro něj není žádné východisko.“
„Nelituji rozhodnutí vyhodit syna na ulici a udělal bych to znova, i třeba tvrdším způsobem. Já si myslím, že to je jediná možnost, jak donutit tyhle kluky, aby se nad sebou zamysleli.“
