Článek
Dřív se blbá nálada zapíjela pivem, vychodila v lese nebo se prostě zataly zuby a přečkalo se to. Dnes stačí tři dny pociťovat lehkou mrzutost a internet vám obratem diagnostikuje syndrom vyhoření, úzkostnou poruchu nebo těžkou depresi. Vítejte v době, kdy je prožívání běžných emocí považováno za osobní selhání.
Když se dříve někomu zhroutil vztah nebo ho vyhodili z práce, okolí mu nabídlo rameno a starou dobrou větu: To chce čas, to přejde. Smutek totiž není nemoc. Je to normální reakce na náročné životní situace.
Místo abychom si ale dnes nepohodu odžili a odpracovali, okamžitě na ni lepíme odborné nálepky. Jsi smutný po rozchodu? Deprese. Máš trému před prezentací? Sociální fobie. Nebaví tě v neděli myslet na práci? Vyhoření. Jakmile ze své nálady udělám diagnózu, smyju ze sebe veškerou zodpovědnost. A s diagnózou se přece chodí do lékárny.
Motor hoří dál
Farmaceutický průmysl odvedl skvělou práci pro lidi, kteří trpí skutečnými psychiatrickými poruchami. O tom žádná. Problém je, že jsme z antidepresiv udělali univerzální tlumič normálního života.
Jenže prášky neřeší nefunkční vztah ani špatnou práci. Pouze vypnou kontrolku, ale motor hoří dál. Sáhnout po nich je ale nesmírně pohodlné – je to rychlé, nevyžaduje to žádnou sebereflexi, změnu životního stylu ani nepříjemné rozhovory.
Když si chemicky vypneme schopnost cítit hluboký smutek a frustraci, přicházíme zároveň o schopnost prožívat reálnou radost. Stávají se z nás emočně ploché bytosti, které se děsí jakéhokoli zakolísání ručičky na ukazateli nálady.
Svoboda nebýt v pohodě
Dovolte si nebýt v pohodě. Největší svoboda spočívá v tom, že nemusíme být neustále šťastní a že dokážeme ustát i špatné dny bez toho, abychom z nich dělali katastrofu.
Možná by pro začátek stačilo zhasnout telefon, jít se projít do lesa a dát věcem trochu času, než z lékárničky uděláme první pomoc pro každý náročnější den.
