Článek
Krabice z rodičovského domu
Rodiče prodali dům a přestěhovali se do menšího bytu. Vyklízení zabralo dva víkendy. Já třídila kuchyň a ložnici, bratr měl na starosti garáž a sklep. Když jsme došli k velké skříni v obývacím pokoji, stály tam čtyři krabice s alby. Bratr řekl, že si je vezme k sobě, protože v jeho bytě bude na rozdíl od rodičovského provizoria sucho a klid. Souhlasila jsem. Tehdy to vypadalo jako rozumné řešení. Doma mi zůstala jen jedna obálka s volnými fotografiemi, které se nevešly do alb.
Po několika měsících dcera oznámila termín svatby. Chtěla na stůl vedle hostů postavit pár starých snímků z dětství a z rodinných oslav. Napadlo mě, že zajedu k bratrovi a pár fotek si vypůjčím. Zavolala jsem mu a on mi řekl, ať přijedu, že mi alba ukáže.
Prohlídka u bratrova stolu
Přijela jsem v sobotu odpoledne. Bratr mě pustil do obývacího pokoje a z uzamčené skříně vytáhl dvě alba. Položil je na stůl a sám si sedl naproti. Chtěla jsem si jedno vzít do ruky a posadit se s ním na gauč, jenže mě zastavil. Prý jen u stolu. Otevřela jsem první album a začala se prohlížet stránky. Bratr se naklonil blíž a každé otočení sledoval.
Zeptala jsem se, jestli si můžu pár fotografií půjčit domů, nebo si je aspoň vyfotit telefonem. Odmítl obojí. Prý by se snímky mohly poškodit a on by pak neměl jistotu, že se vrátí všechny. Nabídla jsem mu, že fotky vrátím do týdne. Zavrtěl hlavou. U stolu jsem nakonec strávila skoro hodinu. Vypsala jsem si čísla stránek, které by se dceři mohly hodit, ale odešla jsem s prázdnou. Bratr alba zase zamkl.
Vysvětlení po telefonu
Za dva týdny jsem mu volala znovu. Řekla jsem, že svatba se blíží a že bych potřebovala aspoň tři konkrétní snímky. Bratr navrhl, ať přijedu znovu a prohlédnu si je u něj. Zeptala jsem se, proč mi je nemůže půjčit, když je to jen papír. Chvíli mlčel a pak to řekl bez omluvy. Alba jsou prý jediná jistota, že za ním budeme jezdit. Kdyby je neměl, nikdo by se neozval. Rodiče se přestěhovali, děti mají své starosti a on sedí sám.
Nebyl to výbuch ani výhrůžka. Řekl to věcně, jako když se domlouvá oprava kohoutku. Přesto mě to zamrzelo víc než předchozí kontrola stránek. Uvědomila jsem si, že moje návštěvy u něj byly poslední dobou hlavně o albech. Zavolala jsem kvůli fotkám, přijela kvůli fotkám a odešla s pocitem, že mi něco bere. Jenže on to viděl opačně. Pro něj byla alba důvod, proč vůbec někdo přijede.
Svatba bez starých snímků
Dceři jsem řekla, že staré fotografie na svatbě nebudou. Nejprve se divila, proč si je nemůžeme půjčit. Vysvětlila jsem jí, co mi bratr řekl. Dcera chvíli mlčela a pak navrhla, ať to necháme být. Na stole nakonec byly jen fotografie, které jsem měla doma v obálce, a pár snímků z dceřina telefonu. Nebylo jich mnoho, ale stačily.
Bratr na svatbu přijel. Prošel se kolem stolu s fotografiemi, prohlédl si je a zeptal se, jestli nám staré album nechybělo. Řekla jsem, že chybělo. Nic na to neřekl. Alba zůstala v jeho bytě a já jsem věděla, že je nevydá.
Návštěva bez seznamu
Po svatbě jsem se rozhodla, že k bratrovi zajedu bez jakéhokoli seznamu fotek. Přijela jsem v neděli odpoledne, přinesla mu jednu zvětšenou svatební fotografii a řekla, že příště přijedu zase, ale ne kvůli albům. Podíval se na mě, jako by čekal nějakou podmínku. Žádnou jsem nepřidala.
Alba zůstala zamčená ve skříni. Na další návštěvu jsem přijela bez seznamu stránek a on je tentokrát nechal být. Seděli jsme u stolu a mluvili o svatbě, o rodičích a o tom, co je potřeba opravit v jeho koupelně.
