Článek
Obyčejná fronta, obyčejný den
Bylo dopoledne, fronta se táhla skoro ke dveřím a vzduch byl těžký, takový ten typický poštovní. Lidé stáli mlčky, někdo si četl leták, jiný nervózně přešlapoval. Já měla v ruce papíry k důchodu a v hlavě jediné přání, ať už to mám rychle za sebou. Nestála jsem tam z rozmaru, šla jsem kvůli penězům, které prostě potřebuji.
Stála jsem skoro dvacet minut, když si mě všimla úřednice u přepážky. Podívala se na papíry v mé ruce a zeptala se, jestli jdu kvůli důchodu. Přikývla jsem. Řekla mi, ať jdu klidně dopředu, že to bude jen chvilka. Udělala to nahlas a tím se všechno změnilo.
Jedno gesto a ticho se rozpadlo
Jakmile jsem vykročila z řady, ozval se první hlas. Někdo za mnou utrousil, že všichni mají stejně naspěch. Další se přidal, že tu čeká už déle než já. Najednou se z tiché fronty stal hlouček podrážděných lidí, kteří si potřebovali ulevit. Úřednice se mě snažila uklidnit, že mám jít, že to bere na sebe, ale už to jelo samo.
Cítila jsem se hrozně trapně. Nechtěla jsem žádné výhody, nechtěla jsem se cpát dopředu. Jenže když vám někdo v uniformě řekne, ať jdete, tak jdete. Stála jsem tam mezi dvěma světy, před přepážkou a před cizími lidmi, kteří si mě najednou spojili s nespravedlností.
Hádka, do které jsem nechtěla patřit
Hlasy se zvyšovaly. Jeden pán začal úřednici vyčítat, že si vybírá, koho pustí. Jiná žena prohlásila, že jestli budu vyřízená dřív, tak si půjde stěžovat. Nikdo se mě přímo neptal, nikdo mě neznal, ale byla jsem terčem pohledů, které pálily. Chtěla jsem se propadnout.
Řekla jsem nahlas, že klidně počkám, že mi to nevadí. To ale situaci nijak nezlepšilo. Naopak se ozvalo, že teď už je pozdě a že se tady dělá divadlo. Úřednice zvýšila hlas, snažila se obnovit pořádek, ale bylo vidět, že je z toho stejně unavená jako já.
Rychlé vyřízení, dlouhý pocit
Samotné vyřízení trvalo sotva pár minut. Podpis, razítko, hotovo. Kdyby se nic nestalo, ani bych si na to nevzpomněla. Jenže já odcházela s pocitem, že jsem udělala něco špatně, i když jsem vlastně neudělala nic. Lidé za mnou si mě měřili, někdo zakroutil hlavou, jiný se tvářil vítězoslavně, že se aspoň pohádal.
Venku jsem se musela na chvíli zastavit. Ruce se mi třásly a v hlavě mi běžely věty, které tam padly. Jak málo stačí, aby se cizí lidé postavili proti sobě. Jak rychle se zapomíná, že každý může mít jinou situaci, jiné starosti, jiný důvod, proč stojí zrovna tam.
Co mi zůstalo cestou domů
Cestou domů jsem si uvědomila, že nejhorší na celé scéně nebyla ta hádka, ale pocit, že empatie je dnes strašně křehká. Stačilo pár minut a jedna věta a z obyčejné fronty se stal boj o spravedlnost. A já jsem si v duchu slíbila, že až příště uvidím někoho, koho pustí dopředu, nejdřív se nadechnu a připomenu si, že nevidím celý jeho příběh.
