Článek
Lístky v obálce
Blížily se tchyniny šedesátiny. Manžel Petr mi říkal, že nic nechce, že si nic nepřeje. Ale já jsem chtěla být dobrá snacha. Věděla jsem, že Marta má ráda příběhy. Čte hodně knížek, hlavně detektivky. Napadlo mě, že bychom mohli jít spolu do kina na nějaký film podle knížky. Vybrala jsem film, který byl natočený podle jedné z jejích oblíbených detektivek. Měl dobré recenze. Koupila jsem dva lístky na sobotní odpoledne.
Vytiskla jsem je a dala do obálky. Těšila jsem se, jak jí to předám. Petr se tvářil neutrálně. Řekl, že to je milé. Myslela jsem si, že to bude příjemný dárek.
Vysmála se mi
V sobotu dopoledne jsme jeli k Martě. Dala jsem jí obálku. Otevřela ji a chvíli na lístky koukala. Pak se začala smát. Nebyl to příjemný smích. Byl to výsměch. Řekla: „Kino? To mě nezajímá.“ A pak dodala, že do kina nechodí už dvacet let, že ji to nebaví a že je to pro ni ztráta času. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Petr se snažil situaci zachránit a řekl, že to byl jen nápad. Marta ale pokračovala, že si nemyslí, že bych ji měla tahat do kina, když ji vůbec neznám. Řekla, že bych se měla nejdřív zeptat, než něco koupím.
Doma jsem to rozdýchávala
Odpoledne jsme odjeli. V autě jsem mlčela. Petr se mě snažil uklidnit, že to nemám brát osobně, že máma je občas taková. Ale mně to osobní přišlo. Vždyť jsem jí chtěla udělat radost. Doma jsem si uvědomila, že jsem lístky koupila v předprodeji a že je nelze vrátit.
Co mi to vlastně řekla
Večer jsem si sedla a přemýšlela. Marta řekla, že ji neznám. Měla pravdu. Věděla jsem, že má ráda knížky, ale nevěděla jsem, že nesnáší kino. Nikdy jsem se jí nezeptala, co ji baví. Vždycky jsem jen hádala. Myslela jsem si, že když je to její šedesátiny, měla bych něco vymyslet. Ale možná jsem to dělala pro sebe, abych se cítila jako dobrá snacha. Petr říkal, že máma je zvyklá na to, že si všechno zařizuje sama, a že nemá ráda, když ji někdo nutí do něčeho, co si nevybrala. Taky mi řekl, že máma má ráda, když jí někdo zavolá, nebo když se stavíme na kafe. Ale že nemá ráda velké dárky. To mi dávalo smysl.
Petr to bude řešit sám
V neděli jsem Petrovi řekla, že dárky pro jeho matku už řešit nebudu. Ať jí příště koupí něco on, nebo ať se jí zeptá, co chce. Já se do toho nebudu plést. Petr se divil, ale nakonec souhlasil. Řekl, že to chápe. Marta mi druhý den volala. Chtěla se omluvit, že se zachovala neomaleně. Řekla, že ji to mrzí. Ale mně to bylo jedno. Poděkovala jsem jí za omluvu, ale věděla jsem, že už se do podobné situace dostat nechci. Příští rok jí k narozeninám dám jen kytku a zbytek nechám na Petrovi. Rozhodla jsem se, že už pro ni žádné dárky kupovat nebudu.
