Článek
Nezvaný host před domem
Bydlím v malém domku na kraji vesnice. Mám malou zahradu, úzkou příjezdovou cestu a starou dřevěnou branku. Jednoho dne se před naším domem objevilo auto, které tam nepatřilo. Myslela jsem si, že se někdo spletl. Jenže další den stálo na stejném místě znovu. A pak znovu. Bylo to přímo na našem pozemku, příjezdová cesta je soukromá a my tam máme jen pár míst k parkování. Majitel auta nikde, jen obyčejná poznávací značka, kterou jsem si opsala.
Slušné pokusy selhaly
Zkoušela jsem nejdřív cestu klidu. Napsala jsem vzkaz a nechala ho za stěračem. Auto tam zůstalo. Přidala jsem druhý, pak třetí. Nakonec jsem pověsila na branku ceduli, že se jedná o soukromý pozemek a parkování je zakázáno. Ani to nezabralo. V duchu jsem si říkala, že to bude nějaký člověk z okolí, který prostě spoléhá, že nikdo nebude dělat problémy. Sousedé jen krčili rameny, nikdo nevěděl, čí to auto je. Začínala jsem se cítit bezmocně.
Rostoucí vztek a poslední kapka
Po několika týdnech mě to začalo ničit. Kdykoliv jsem šla ven, viděla jsem to auto stát tam, kde by měl stát náš vůz. Připadala jsem si, jako by nám někdo cizí pomalu ukrajoval kousek domova. Jednoho večera jsem se vracela z nákupu a opět jsem nemohla vjet na vlastní dvůr. Stála jsem tam s taškami v ruce a cítila, jak se mi třese žaludek vzteky. To byla poslední kapka. V ten moment jsem věděla, že musím něco udělat.
Noční plán
Večer jsem si sedla do kuchyně a přemýšlela. Volat policii? Možná. Ale co když přijedou a řeknou, že se nic nestalo. Bylo už pozdě a uvnitř mě se rodil jiný nápad. Vzala jsem starou lopatu ze stodoly a čekala, až zhasnou světla u sousedů. Když byla vesnice tichá, vyšla jsem ven. Auto tam stálo, jako vždycky. Začala jsem kopat. Hlína byla měkká po dešti a já dělala dvě dlouhé rýhy přesně pod koly. Kopala jsem rychle, adrenalin mi bušil v uších. Když jsem byla spokojená s hloubkou, vrátila jsem se do domu a schovala lopatu.
Ráno po akci
Ráno jsem koukala z okna. Majitel auta se snažil vyjet. Kola se protočila a vůz se zabořil hlouběji. Sledovala jsem, jak zmateně vystupuje a rozhlíží se. Teprve tehdy jsem ho viděla poprvé. Byl to mladý muž z vedlejší vesnice. Po chvíli přišel k našim dveřím a zaklepal. Otevřela jsem a řekla mu jedinou větu: „Tohle je soukromý pozemek.“ Nepřenesl přes srdce ani slovo odporu. Přijel s druhým autem a táhli ho ven. Od té doby jsem to auto už nikdy neviděla.
Klid po bouři
Možná to nebylo správné. Možná jsem měla zavolat policii a řešit to úřední cestou. Ale ten pocit, že jsme si vzali svůj prostor zpět, byl nepopsatelný. Najednou jsem si uvědomila, jak moc pro mě znamená kus země, na kterém stojí náš dům. Od té noci je příjezdová cesta prázdná a já pokaždé, když zaparkuji svůj starý vůz, cítím zvláštní klid.
