Článek
První dojem a čekání
Do restaurace jsem přišla unavená a hladová. Sedla jsem si ke stolu u okna a čekala. Minuty ubíhaly pomalu a já si začala všímat drobností. Špinavý ubrus, prázdné sklenice na vedlejších stolech, personál postávající u baru. Když konečně přišel číšník, tvářil se otráveně, jako bych ho vyrušila od něčeho důležitějšího. Objednávku si zapsal bez jediného pohledu do očí a zase zmizel.
Jídlo, které chutnalo hlavně čekáním
Na pití jsem čekala déle, než by bylo normální. Jídlo dorazilo vlažné a bez jakéhokoli komentáře. Nebylo vyloženě špatné, ale ani dobré. Jedla jsem spíš z nutnosti než z chuti. Během celé doby se nikdo nezeptal, jestli je vše v pořádku. Když jsem potřebovala účet, zvedla jsem ruku a čekala další nekonečné minuty. V tu chvíli jsem si říkala, že už sem asi znovu nepřijdu, ale že to prostě v klidu zaplatím a půjdu pryč.
Rozhodování u účtenky
Když přede mě položil účet, chvíli jsem na něj koukala. Nejsem člověk, který by rozdával vysoké spropitné automaticky. Dýško beru jako reakci na službu. Vytáhla jsem peněženku a přidala 3 koruny navíc. V duchu jsem si řekla, že je to férové vzhledem k tomu, jak se celý večer odehrál. Položila jsem peníze na stůl a vstala.
Věta, která mě zarazila
Ještě než jsem udělala pár kroků ke dveřím, ozval se za mnou hlas. Číšník vzal peníze do ruky, podíval se na ně a pak na mě. Řekl mi, že takovou částku si mám radši nechat. Neřval, nemluvil nahlas, ale tón byl pohrdavý. Jako by mi dával lekci. Na okamžik jsem ztuhla. V restauraci bylo ticho a já cítila, jak mi hoří tváře. Nevěděla jsem, co říct. V hlavě mi běželo několik odpovědí, ale žádná se nedostala ven.
Stud a ticho
Nevrátila jsem se ke stolu, abych peníze sebrala. Neřekla jsem nic. Prostě jsem odešla. Venku jsem se nadechla studeného vzduchu a snažila se to rozdýchat. Nešlo ani tak o ty peníze. Šlo o ten pocit, že mě někdo shodil a já mu to dovolila. Připadala jsem si malá a hloupá, přestože jsem věděla, že jsem nic špatného neudělala.
Cestou domů
Cestou domů jsem si tu situaci přehrávala znovu a znovu. Přemýšlela jsem, jestli měl pravdu, nebo jestli šlo jen o jeho ego. Došlo mi, jak tenká je hranice mezi slušností a ponížením. Dýško není povinnost a respekt by neměl záviset na pár drobných navíc. Ten večer mi zkazila jedna krátká věta víc než studené jídlo a dlouhé čekání. A pokaždé, když teď vytahuji peněženku v restauraci, vybaví se mi ten pohled a ticho, které po něm zůstalo.
