Článek
Zpráva po desáté
V devět večer mi přišla zpráva od Petry. Bylo to poprvé po dvou týdnech, co mi napsala. Stálo tam, že se rozvádí s Martinem a že potřebuje pětačtyřicet tisíc na právníka. Přiložila číslo účtu. Žádný pozdrav, žádné vysvětlení. Jen částka a číslo. Seděla jsem s telefonem v ruce a nevěděla, co si o tom mám myslet. Petra a Martin byli spolu dvanáct let. Měli dvě děti, hypotéku, společné přátele. Nikdy se nehádali na veřejnosti, nikdy si mi nestěžovali.
Napsala jsem jí, co se stalo. Odpověděla, že do toho nemám co mluvit. Zavolala jsem jí. Nezvedla to. Zkusila jsem to znovu za hodinu, znovu nic. Poslala jsem jí zprávu, že pokud jde o peníze, potřebuju vědět, za co je platím. Odpověděla jen, že to je jedno, že to potřebuje do konce měsíce. Víc jsem z ní nedostala. Pracuju jako účetní v menší firmě a pětačtyřicet tisíc pro mě není drobnost. Kdyby šlo o pomoc, našla bych je. Ale nechtěla jsem platit něco, čemu nerozumím.
Martin na telefonu
Druhý den jsem zavolala Martinovi. Nechtěla jsem se ho vyptávat, ale potřebovala jsem aspoň vědět, jestli je pravda, co mi Petra napsala. Zvedl to na druhé zazvonění. Řekl, že o rozvodu ví, že mu to Petra oznámila minulý týden, ale že spolu nemluví. Bydlí prý pořád spolu, kvůli dětem, ale každý spí jinde. Zeptala jsem se ho, co se stalo. Chvíli mlčel a pak řekl, že to musí říct Petra, ne on.
Zněl unaveně. Nabídla jsem mu, že vezmu děti na víkend, aby si mohli promluvit. Poděkoval. Martin mi byl vždycky sympatický. Nikdy jsem si nemyslela, že bych kvůli němu stála proti vlastní dceři. Když si Petra brala, byla šťastná. Martin přišel k nám domů, sedl si na gauč a řekl, že se postará o to, aby byla šťastná. Tehdy jsem mu věřila.
Nabídka, kterou nechtěla
V pátek jsem Petře napsala, že jí rozumím, že chce právníka, ale že se mnou musí mluvit. Napsala jsem jí, že jí zařídím hlídání, když bude potřebovat, že jí pomůžu s nájmem, dokud se to nevyřeší, a že mi může dát děti na celé prázdniny, pokud to bude potřebovat. Ale že nepošlu peníze na účet, o kterém nic nevím.
Odpověděla mi, že jí nepomáhám, že jí jen komplikuju život, a že jsem vždycky stála na Martinově straně. Prý ji kvůli tomu můj názor na její manželství vůbec nezajímá. To mě zarazilo. Nikdy jsem si nemyslela, že bych stála na něčí straně. Martin mám ráda, ale to neznamená, že bych kvůli němu nepodpořila svou dceru. Jen jsem chtěla vědět, co se děje. To ale Petra nechtěla slyšet. Chtěla peníze a ticho. Ptala jsem se sama sebe, jestli jsem někdy udělala něco, co by ji vedlo k tomu, že mi nevěří. Napadlo mě, že když si brala Martina, řekla jsem jí, že je to dobrý člověk. Možná si to pamatuje. Možná si myslí, že ho pořád obhajuju.
Ticho a splátky
Petra mi přestala psát normálně. Když jsem jí poslala další zprávu, odpověděla jen částkou a číslem účtu. Když jsem se zeptala, jestli si děti mohou přijet na víkend, napsala, že to zařídí Martin. Martin mi je přivezl v sobotu ráno a řekl, že Petra už má právníka a platí ho na splátky. Prý si půjčila od kamarádky.
To mě překvapilo. Kdyby si dokázala půjčit, proč potřebovala moje peníze? Možná to nebylo o penězích. Možná chtěla, abych se ozvala a řekla, že je to v pořádku. Jenže já jsem se ozvala a řekla jsem, že chci vědět víc. To nebylo to, co chtěla slyšet. Děti byly celý víkend zamlklé. Starší se mě ptal, jestli se rodiče rozvedou. Řekla jsem mu, že nevím, ale že ho mám ráda a že to není jeho vina.
Co jsem neudělala
V neděli jsem děti odvezla zpátky. Martin stál u dveří a vypadal, že chce něco říct. Nakonec jen poděkoval za víkend.
Rozhodla jsem se, že peníze nepošlu. Ne proto, že bych jí je nechtěla dát, ale proto, že nevím, co platím. Napsala jsem jí to. Odpověděla mi, že jsem ji zklamala. Od té doby mi píše jen tehdy, když potřebuje, abych vyzvedla děti. Martin mi jednou řekl, že Petra nechce, abych se do toho pletla, protože se bojí, že bych ji od rozvodu odrazovala. Možná měla pravdu. Možná jsem si myslela, že by se měli snažit víc. Ale to je něco jiného než to, že bych ji nepodpořila.
