Článek
Začátky v hotelu snů
Byla jsem nadšená. Měla jsem uniformu, proškolení o diskrétnosti a pocit, že jsem součástí něčeho výjimečného. V hotelu se mluvilo potichu, všichni se usmívali a každý host byl „vzácný“. Moje práce byla jednoduchá – uklidit, ustlat, připravit pokoj tak, aby vypadal, jako by se ho nikdo nedotkl.
Zpočátku jsem byla fascinovaná. Vidět naživo tváře z časopisů bylo zvláštní. Někteří byli milí, zdravili mě, jiní se dívali skrz mě, jako bych neexistovala. Ale čím víc dní jsem tam byla, tím víc jsem pochopila, že za zavřenými dveřmi se svět těchto lidí hroutí do bahna.
Pokoje po večírcích
Nejhorší směny byly po nocích, kdy se konaly uzavřené akce. Z chodby se linula směs alkoholu, kouře a sladkého parfému. Když jsme ráno vstoupily do pokojů, někdy to vypadalo jako po výbuchu. Rozlitý šampaňský po koberci, roztrhané prostěradla, zbytky jídla v posteli. Na to se dalo zvyknout. Horší bylo, co jsme občas nacházely v koupelnách.
Jednou jsem otevřela dveře a zůstala stát. Všude po zemi byly stopy krve, rozbité sklo a zrcadlo pokryté nápisy rtěnkou. Vedle umyvadla ležela stříkačka. Volala jsem nadřízenou, ta jen mlčky kývla a řekla, že máme být ticho. Bylo to prý „řešeno interně“. Od té doby jsem pochopila, že v tomhle světě se věci zametají pod koberec rychleji než prach.
Lidé bez hranic
Někteří hosté si pletli hotel s arénou. Jednou jsem přišla uklidit pokoj, který měl být prázdný, a našla tam hosta, jak spí nahý na podlaze obklopený prázdnými lahvemi a talíři se zbytky jídla. Když se probudil, jen se usmál a řekl: "Tohle všechno uklidíš, zlato?"
Uklidila jsem. Musela jsem. Ale ten pohled ve mně zůstal.
Mlčení jako podmínka
Podepsali jsme smlouvu o mlčenlivosti a nesměli jsme zmiňovat konkrétní jména hostů. Každé slovo, které bychom řekly, mohlo znamenat konec práce. Ale i kdybych mohla mluvit, nevím, jestli bych chtěla. Člověk by si myslel, že slavní lidé jsou jiní, ale často jsou jen prázdní. Hledají něco, co nenajdou ani v drahém alkoholu, ani v náručí cizinců, ani v pokoji, který voní po růžích a dezinfekci.
Co zůstává v hlavě
Když jsem z hotelu odešla, trvalo mi dlouho, než jsem mohla znovu vstoupit do jakéhokoli luxusního prostředí, aniž by se mi sevřel žaludek. Každý lesklý povrch mi připomínal, co všechno se za ním může skrývat. Lidé se mě často ptají, jestli jsem potkala někoho slavného. Ano, potkala. Ale kdyby věděli, co jsem viděla, přestali by se ptát.
