Článek
Den, kdy se to řeklo nahlas
Neřekli to krutě. Právě naopak. Všechno bylo zabalené do opatrných slov a falešné empatie. Prý si mě váží, prý odvádím kvalitní práci, prý jsem spolehlivá. Jenže pak zaznělo, že firma potřebuje svěžejší tvář. Že klienti reagují jinak. Že doba se změnila. Seděla jsem rovně, ruce složené v klíně, a hlavou mi běželo jediné. Jak může být zkušenost najednou na obtíž.
Mladší náhrada
Viděla jsem ji ještě ten den. Štíhlá, usměvavá, s vlasy barvy, kterou já už si netroufám nosit. Měla lehkost, která se nedá naučit na školeních. Nemusela nic říkat, stačilo, že tam byla. Lidi se k ní otáčeli, smáli se, byli pozornější. Nezlobila jsem se na ni. Byla jen symbolem něčeho, co jsem ztratila, aniž bych si toho všimla.
Co bolelo nejvíc
Nešlo o ego. Nebo ne jen o něj. Bolelo mě, že se nikdo neptal, co ještě můžu nabídnout. Že se automaticky počítalo s tím, že už nemám kam růst. Že moje roky práce, přešlapování, přežívání krizí i loajalita se smrskly na číslo v občance. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se na mě dívají skrz sklo. Vidí obrys, ale už ne obsah.
Cesta domů
Cestou domů jsem šla pomalu. Dívala jsem se do výloh a najednou jsem se viděla cizíma očima. Žena, která už není první volba. Žena, která má zkušenosti, ale ty nejsou vidět na první pohled. Doma jsem si sedla ke stolu a poprvé po dlouhé době jsem si dovolila být naštvaná. Ne navenek, ale skutečně, hluboko v sobě.
Vztah k vlastní hodnotě
Uvědomila jsem si, jak snadno jsem dovolila, aby moji hodnotu určovalo prostředí, které mě už nepotřebovalo. Jak jsem roky stavěla identitu na práci, která mě teď bez váhání vyměnila. Bylo to nepohodlné poznání. Zároveň ale nutné. Protože jestli jsem se měla znovu nadechnout, musela jsem si připustit, že moje cena není odvozená od cizího obdivu.
Poslední obraz
Když jsem si balila věci ze stolu, našla jsem starý poznámkový blok. Plný nápadů, které se nikdy nerealizovaly, protože nebyl čas. Zavřela jsem ho a strčila do kabelky. Ne jako vzpomínku na minulou práci, ale jako tichý důkaz, že ještě nejsem hotová. A že žádná mladší verze mě nemůže převzít něco, co jsem si teprve teď začala brát zpátky.
